Zamyslete se nad sebou: ,,Opravdu musím jíst maso, nosit kožichy a používat výrobky testované na zvířatech?" Nepodporujte vraždění a týrání zvířat!

Duben 2009

16.5.2009 - Se v Praze koná první ročník pochodu Veggie pride

30. dubna 2009 v 19:07 | www.svobodazvirat.cz |  Novinky
http://www.veggiepride.xf.cz/grafika/468x60.gif

Organizuje jej skupinka dobrovolníků a jeho cílem je upozornit na právo vegetariánů žít podle svého přesvědčení, vychovávat tak i své děti a veřejně vyjádřit nesouhlas se zneužíváním zvířat a pokřiveným vztahem člověka k jiným druhům a k přírodě. Na místě budou i informační stánky organizací na ochranu zvířat, včetně Svobody zvířat. Více informací o pochodu najdete zde.

Vegetariánství v různých zemích světa

29. dubna 2009 v 17:29 | www.wikipedia.cz |  Vegetariánství/ veganství
Indie
Indie je země s největším podílem vegetariánů na světě a asi 70% všech vegetariánů pochází právě z Indie. Indie je považována za místo vzniku vegetariánství hlavně díky náboženství v oblasti. V Indii je hlavním směrem lakto vegetariánství, ale časté je i lakto-ovo vegetariánství. V Indii se hlásí k vegetariánství přibližně 30% obyvatelstva.

Spojené státy
Nejčastější je ve Spojených státech lakto-ovo vegetariánství, ale vegetariáni bývají často

Spojené království
Ve Spojené království se hlásí k vegetariánství 5% populace a běžně jsou výrobky ze živočišných produktů dobře rozpoznatelné.

Irsko
Zde je poměr vegetariánů menší než v Británii, ale pro vegetariánské turisty je stravování poměrně jednoduché.

Francie, Španělsko a Itálie
V těchto zemích běžně bývají vegetariáni ignorováni, ale například italská kuchyně je z hlediska vegetariánských pokrmů celkem shovívavá.

Německo a Rakousko
V Německu se za vegetariány považuje 7,3 - 9% obyvatel. Některé typicky vegetariánské pokrmy však obsahují živočišné produkty. Dochází tak například k přidávání želatiny do jogurtu.

Švýcarsko
V této zemi je pohled na vegetariánství rozdílný podle toho, ve které části země se nacházíte. V německy mluvící části je situace podobná Německu, ale v italsky a francouzsky mluvící části bývají vegetariáni ignorováni a neexistují tam žádné restaurace pro vegetariány. Podíl vegetariánů v populaci se stanovuje na 9%, což je celkem vysoké číslo.

Norsko a Dánsko
Zde je situace podobná Německu, ale vegetariánské obchody jsou zde méně časté. V Norsku je 1-2% vegetariánů v populaci.

Česká republika
Zde se situace postupně začíná přibližovat německy mluvícím zemím, ale počet vegetariánů je zde mnohem menší a vegetariánské restaurace zde nejsou příliš rozšířeny.

Co je Vegetariánství?

28. dubna 2009 v 20:34 | www.wikipedia.cz |  Vegetariánství/ veganství
Vegetariánství je způsob stravy, při kterém je vyloučena konzumace jakýchkoliv částí těl zvířat a výrobků z nich (například želatina či sádlo). Existuje mnoho variant vegetariánství, ale většinou neodmítají veškeré pokrmy živočišného původu.

Základní druhy vegetariánství:
  • Lakto-ovo vegetariánství (v Indii také hovorově nazýváni eggitariáni) - lakto-ovo vegetariáni nejedí maso, ale konzumují mléčné výrobky a vejce; v současnosti jde o nejrozšířenější formu v západním světě
  • Lakto vegetariánství - lakto vegetariáni nejedí maso ani vejce, ale konzumují mléčné výrobky; většina vegetariánů v Indii a ti z antických zemí, jako pytagorovci, jsou nebo byli lakto vegetariáni
  • Ovo vegetariánství - ovo vegetariáni nejedí maso ani mléčné výrobky, ale jedí vejce
  • Veganství - vegané nejedí žádné živočišné produkty včetně vajec, mléko, sýru, a někdy také medu, který nekonzumují pouze přísní vegané a případně striktní vegetariáni; často jsou proti užívání živočišných produktů jako kůže a některé kosmetiky testované na zvířatech
Méně časté praktiky vegetariánství:
  • Frutariánství je způsob stravování, kdy ovoce, ořechy, semena, a jiné plody mohou být sbírány pouze za nezranění rostliny. Někteří frutariáni jedí pouze plody, které samostatně upadly z rostliny. Frutariáni tedy běžně jedí fazole, rajčata, okurky, dýně, ale odmítají brambory nebo špenát.
  • Vitariánství přijímá pouze jídlo, většinou veganské, které není vařeno při teplotě vyšší než 46.7 °C. Vitariáni argumentují tím, že vaření ničí enzymy a výživnou část rostliny.
  • Syrové veganství používá pouze čerstvé ovoce, zeleninu, ořechy a semena.
  • Makrobiotika je strava, která se skládá hlavně z celých zrn a fazolí, a je běžně spirituálně založená podobně jako frutariánství.
  • Přírodní hygiena většinou schvaluje stejné stravování jako syrové veganství.
Druhy diet, které jsou pouze částečně vegetariánské:
  • Pesco-pollo vegetariánství (tzv. polovegetariánství) - Někteří lidé si vybrali určitý druh masa z podobných důvodů, jako mají vegetariáni: zdraví, etické důvody atd. Například nejedí červené maso (maso savců - hovězí, vepřové, jehněčí atd.), ale stále konzumují drůbež, ryby a plody moře. Někdy také bývá používáno jako mezidobí pro jednotlivce přecházející na plné vegetariánství.
  • Pesco vegetariánství (též Lakto-ovo-pesco vegetariánství nebo Pescetariánství) - Toto stravování používají lidé, kteří jedí mléko, vejce, ryby a v některých případech i plody moře, ale žádný další druh masa. Tento způsob stravování je zvláště populární v Japonsku, kde je známý jako dieta Okinawa.
  • Flexitariánství - Flexitariáni jsou většinou vegetariáni, ale příležitostně jedí maso. Často nejedí maso zvířat, která jsou chována v továrním prostředí, ale nejsou proti konzumování masa zvířat ulovených v divočině nebo chovaných na ekofarmách.
  • Freeganství - Freegané praktikují životní styl zavrhující vykořisťování zvířat, Země a zabývají se lidskými bytostmi při produkci spotřebního zboží. Hodně jich tíhne k veganství. Ti, kteří jedí maso, podporují argumenty pro vegetariánství, ale protože se freeganství týká odpadu, někteří freegané preferují používání vyřazeného zboží spíše, než jeho vyhození na konzumní odpadiště.

26.4.2009 - Bojovník za práva zvířat – terorista?

27. dubna 2009 v 23:01 | www.ohz.cz |  Novinky
Dle zprávy z níže uvedeného odkazu dala FBI na seznam nejhledanějších teroristů i bojovníka za práva zvířat.

V dnešní době, kdy je týrání a vybíjení zvířat - živých bytostí cítících bolest a utrpení stejně jako my - normální a vládami dotováno, jsme my všichni, kteří na týrání zvířat upozorňují a bojují za práva zvířat, snadno označováni za extrémisty a teroristy.

My nejsme extrémní - extrémní je dnešní zacházení se zvířaty!

Bída z českých velkochovů na vlastní oči – 1. díl

26. dubna 2009 v 23:43 | www.ohz.cz |  Velkochovy

Na vlastní oči - díl 1.


Než se zakousnete do vepřového, přečtěte si text první části této reportáže a prohlédněte si velice pozorně obrázky. Asi vám zajde chuť.

Bylo mnohokrát dokázáno, že prase je inteligentní tvor s komplexním chováním, schopným cítit bolest, týrání a špatné zacházení. Zamysleli jste se někdy před tím než vám číšník v restauraci donesl řízek nebo když jste si kupovali vepřové v supermarketu nad jeho historií? Asi ne, protože kus masa, plechovka, salám nebo párky oči nemají.

Ale zvířata na těchto fotografiích pořízených v jednom nejmenovaném chovu ano. Podívejte se do jejich očí a zamyslete se.



Na těchto dvou fotografiích vidíte kance. Jejich jedinou činností kterou ve svém životě vykonávají je ta, že oplodňují prasnice. Svůj život tráví v lepším případě ve výběhu s jejich vlastními výkaly, v horším případě v tmavém chlévě často bez slámy a opět (jak jinak) ve svých vlastních výkalech, protože jsou chovatelé líní měnit každý den čerstvou slámu a vlastně to nemají ani zapotřebí. Když zestárnou, putují na jatka a nahradí je mladší.



Tyto prasnice jsou porodními automaty, které celý svůj život nedělají nic jiného, než že rodí selata. 3 x ročně mají kolem 10 selat. Do klecí jsou umisťovány již 3 týdny před porodem. Ve svém životě nikdy nevidí slunce a nedělají nic jiného než rodí. Neustálé porody je také značně vyčerpávají. Přirozená délka života prasete je 20 roků, ale organismus prasnice je po 10 letech již tak vyčerpaný, že se "hodí" jen na jatka.

Z fotografií můžete vidět, že prasnice leží na prakticky studené a holé podlaze bez jakékoliv podestýlky, bez jakékoliv slámy.

Možná se ptáte, jak je vůbec možné dovolit takto týrat zvířata? Protože dle "zákona" na ochranu zvířat zde není nic v nepořádku. Chovatelé tvrdí, že klece jsou nutné pro to, aby prasnice nezalehávaly selata. Je mnoho označení pro lenost a výmluva "aby nezalehávaly selata" je jednou z ní. Volně a přirozeně chované prasnice (u bio - zemědělců) selata nezalehávají. Pokud však umístite prasnici do klece, ve které se ani nemůže otočit, vznikají u ní psychické poruchy, které jsou příčinou zalehávání selat. Pro chovatele je tento způsob "chovu" ale pohodlný z toho důvodu, že na jednom malém prostoru mohou takto namačkat např. 50 - 100 prasnic do klecí, místo výstavby prostorů odpovídajících jejich skutečným potřebám. Navíc jen málokterému chovateli se chce denně vyměňovat podestýlku ze slámy. Nenechte se zmást hezkými obrázky z výstav zaměřených na zemědělství a živočišnou výrobu, či různých časopisů a z televize. Zvířatům je vyjímečně pro tuto příležitost připravena podestýlka, aby si lidé říkali "Jé, ty prasátka se ale mají dobře". Bohužel, toto nemá se skutečnou realitou, kterou zde prezentujeme nic společného. Nesmíme také opomenout ten fakt, že z klecí pro prasnice mají také zisky jejich výrobci, např. FARMTEC (www.farmtec.cz), který tyto klece (mimo jiné) dodává.

I když řada zemí má dle slov jejich představitelů výborné zákony na ochranu zvířat, realita je jiná. Řada ochranářů se odvolává např. na Švýcarsko, jehož zákony jsou pro ně jakýmsi vzorem. Bohužel vzorem pouze psaným, realita vypadá jinak, konkrétně v případu chovu prasat. Ty jsou namačkány v tmavých chlévech ve svých výkalech, nikdy nevidí slunce a prasnice se chovají stejně jako prasnice v ČR. V případě protestů ochranářských spolků se vše přechází mlčením ze strany úřadů. A nedělejme si iluze, že jinak to bude fungovat v ČR.


Podívejte se do očí tomuto zvířeti. Rozhodně šťastně nevypadá. Pomoci mu můžete právě VY tím, že si příště nekoupíte žádné maso. Rozhodnutí totiž leží jen ve vašich rukou...

Bída z českých velkochovů na vlastní oči – 2. díl

26. dubna 2009 v 23:41 | www.ohz.cz |  Velkochovy

Na vlastní oči - díl 2.

V minulém díle jste měli možnost seznámit se s životními podmínkami prasnic a kanců. V dnešním dokončení se s vámi podělíme o život selat ve fabrikách se zvířaty.
Prase je tvor (i když se to nezdá) pohyblivý a velice trpí odepřením pohybu na čerstvém vzduchu. Prasnice, které čekají selata celý den nemohou dělat nic jiného, než sedět či ležet na betonové podlaze. Dokonce se nemohou ani otočit. Poměrně často se stává, že zvíře z takového dlouhodobého pobytu v kleci zešílí, stejně jako by sešílel člověk žijící trvale v prostoru, který je jen o pár desítek centimetů větší než on sám. Chovatelům a producentům toto jaksi vůbec nedochází a nabízejí dále a dále tyto "chovné příslušenství". Poslední novinkou jsou klece dvojpatrové, zejména pro intenzivní velkochovy, kde je možno ve dvou řadách na sobě naskládat prasnice i se selaty. Zatímco si chovatel mne ruce, zvířata musí nepředstavitelným způsobem trpět.

Alespoň narozená selata by si zasloužila pozornost člověka. O tom, jak jsou lidé "pozorní" k narozeným selatům vypovídají následující fotografie:



Selata se rodí v těchto malých kotcích přímo na zem, kde není podestýlka. Matka - prasnice při kojení může ležet pouze na jednom a tom samém boku. Jak z fotografií můžete vidět, selata mají potíže se vůbec dostat k bradavkám, protože jim v tom brání tyč klece.
Na následující fotografii můžete z blízka vidět, že se selata musí vskutku pořádně snažit, aby se dostala k vytouženému mateřskému mléku a v nepohodlné poloze jej pila.


V této souvislosti je třeba se zmínit o šlechtění prasat a nových plemenech a samicích, které dokáží porodit až 25 selat. Normálně prasnice rodí okolo 10 selat. Chovatelé se potom chlubí takovými "vysokoužitkovými plemeny", ale nějak zapomínají na to, že z těchto 25 selat až 10 po porodu zemře...

I přes propagaci klecových chovů prasat ze stran výrobců a chovatelů můžete z následující fotografie vidět, že selatům je u klece těsno. Zatímco část pije, další část musí čekat. Stává se také, že se na zbytek nedostane, protože se matka - prasnice otočí na druhou stranu, kam se všechna selata nemohou protlačit.


S matkou však selata nepobydou příliš dlouho. Prasnice by své potomky mohla kojit i 2 měsíce, ale koho to zajímá... Chovatelé často po několika dnech po porodu přemístí selata do samostatného kotce, třeba jako je tento na následující fotografii:


Pro selata je odloučení od matky a mateřského mléka velikým šokem. Stává se, že odmítají přijímat náhradní potravu, celé dny apaticky leží. Většina selat při odloučení od matky trpí trávícími poruchami. Mají zvýšené teploty a průjmy. Toto se řeší dávkami antibiotik a léků.


Až povyrostou, čeká je po kastraci a krácení ocásků přemístění do chléva mezi prasata a intenzivní chov a výkrm. Žádné slunce, žádné lebedění si v bahně, pouze zápach jejich vlastních výkalů, které propadávají roštovou podlahou, tekuté břečky, které slouží jako krmivo a po několika měsících přeprava na jatka a zpracování do hygienicky zabalených plátků masa, konzerv, salámů, paštik anebo párků, které si lidé (a dokonce i maminky dětem!) bez rozmyslu kupují...
Některá selata poslouží jako samci pro budoucí potomstvo, třeba právě jako tito dva:



Konkrétně kanci focení v tomto velkochovu jsou celý život zavření v pro ně malém chlévě, bez výběhu. Chovatel je tak líný, že zde musí tito kanci stát ve svých vlastních výkalech, protože se u nich uklízí zřídka...

Člověk je prý nejinteligentnější tvor na této planetě. Bohužel, jak se zdá, realita je jiná, protože kdyby byl inteligentní, pochopil by, že toto nic nemá společného s chovem zvířat, ale lze to označit slovem TÝRÁNÍ. Tedy pardon, dle zákona toto týrání není a také ještě asi dlouho nebude, protože to bude chvilku trvat než výrobcům takových "pomůcek" a chovatelům dojde, že by bez ohledu na zákon na ochranu zvířat, který něco takového zakazuje, dovoluje nebo s vyjímkou připouští s tím měli něco udělat.

Milí chovatelé, pokud netušíte co je to přirozený chov zvířat, ozvěte se nám. Rádi s vámi prokonzultujeme vše potřebné, včetně specifikací skutečného potřebného místa pro zvířata, přizpůsobení chovů skutečným potřebám zvířat a péčí o ně. Rádi budeme všechny naše čtenáře informovat o vašich pokrocích ;-))))

Poslední den, 1 část

26. dubna 2009 v 13:51 | Dominika Planková |  Jatka
Chci vám vyprávět příběh, který se mi před časem stal. Mohu vám jej vyprávět jen já. Protože já jediný ho přežil. Toho dne bylo nádherně. Červencové slunce svítilo teple a zlatě. Kam oko dohlédlo, táhly se husté koberce lučních květin. Po obloze se koulely nadýchané bílé mráčky jako stáda ovcí a všude bylo plno včel a motýlů.

Zrovna jsem pracoval na poli. Moje žena a dítě byly doma. Vychutnával jsem čarovnou vůni přírody a naslouchal zpěvu ptáků. Můj zaměstnavatel byl se mnou. Nikdy jsme se nepohádali ani neznesvářili. Bydlel jsem u něj se svou rodinou skromě a šťastně. Toho dne se ale celý můj život změnil. Slunce stálo přímo nad hlavou, když po cestě k domu přijelo auto. Hospodář šel k podsaditému muži, který vystoupil z bílého náklaďáku a chvíli spolu rozmlouvali. Já zůstal na poli. Neslyšel jsem, o čem spolu mluví, ani jsem se nesnažil něco zaslechnout. Stál jsem a dýchal vzduch svého milovaného domova. Asi za deset minut se pán domu vrátil. Jen mě přejel pohledem a přivedl mě k neznámému muži. Ten si mě pro- hlédl a usmál se. Vůbec jsem netušil, o co jde. Mlčky jsem čekal, mezitímco hospodář odešel do domu a přivedl moji ženu a dítě. Pán ke mně přistoupil a zadíval se mi do očí. Měl zvláštní výraz, nedovedl jsem z něj vyčíst, co si myslí. Zahlédl jsem v nich ale smutek. Neměl jsem však tušení proč. Nakonec promluvil: ,,Díky za pomoc, kamaráde, bude se mi po vás stýskat." Potom pohladil mého syna po hlavě a pokračoval, oči stále upřené do mých: ,,Nemám na vybranou, je mi to líto." Odvrátil tvář, kývnul na muže a rychle zašel do domu. Chtěl jsem jít za ním, ale v tom mě neznámý zachytil, nasadil podivný hloupý úsměv, který nikdy nevymažu z paměti, a zavedl mě i mou ženu a syna do velkého nákladového prostoru auta. To bylo naposled, kdy jsme viděli dům, ve kterém jsme prožili krásnou část života.

Muž nasedl do kabiny, nastartoval a rozjel se k hlavní silnici. Vůbec s námi nepromluvil a tak jsme jenom čekali co se s námi bude dít dál. Asi půl hodiny jsme přes malá okýnka u stropu viděli míhající se telegrafní dráty a větve stromů.Potom auto zabočilo na polní cestu a asi za čtvrt hodiny zastavilo. Muž vy- stoupil, ale nás nechal v autě. Chvíli jsme čekali, když se otevřely velké zadní dveře sloužící jako nástupní rampa. Ucítili jsme závan čpícího kravského hnoje. Řidič, aniž se po nás ohlédl, nahnal k nám do auta dvě ženy - matku a její dceru. Muž okamžitě dveře zavřel a zajistil je zvenčí pojistkou. Ženy nás pozdravily a hned se nás ptaly, nevíme-li, co se děje. Řidič se jim tedy také neobtěžoval cokoli říci. Obešel vůz, nasedl a znovu jsme vyjeli. Začali jsme si spolu s matkou dívky povídat. Žena byla moc milá a její dcera si hned začala hrát s naším synem. Asi po hodině drkotavé jízdy do kopce náklaďák zastavil. Znova ta samá situace. Tentokrát k nám byli natlačeni čtyři starší muži. Představili jsme se a začali společně přemýšlet, co má tohle znamenat. Za nějakou dobu řidič zastavil a opět nabral další. Tak to šlo po celý den až do večera.

Po celodenní jízdě jsme už byli unavení, hladoví a měli jsme velkou žízeň. Asi kolem sedmé hodiny muž zaparkoval u benzinové pumpy. Těšili jsme se, že se alespoň trochu napijeme vody. K údivu nás všech ale muž vystoupil z auta, zamkl a šel do stanice a baru sám. Ani si na nás nevzpomněl. Starší žena, kterou jsme dnes kolem páté hodiny přibrali, si začala stěžovat na bolest nohou. Byla by se ráda alespoň kousek prošla. Zkusil jsem otevřít dveře, ale ty byly zamčené zvenčí. ,,Zamkl nás tu," řekl jsem s pohledem upřeným na svou ženu. ,,To snad není možné, přece nás tu nemohl jen tak zamknout!" začal jeden ze star- ších mužů. ,,Dveře jsou zajištěné zvenku, odsud je neotevřeme," řekl jsem. Nastal zmatek. Podíval jsem se na svou ženu. Stála u zadní stěny pevná a uklidňovala našeho syna. Nedávala na sobě nic znát, ale z jejích očí jsem vyčetl narůstající obavy a strach. Napětí stoupalo společně s hlukem. Nakonec jsem to už nevydržel a zavolal: ,,No tak, uklidněte se. Nesmíme se hned ukvapovat. Až řidič přijde, zeptáme se ho, proč nás zamkl a kam nás to veze." Ostatní souhlasili a napětí povolilo. Obě děti byly unavené a tak jsme se smáčkli, aby si mohly pohodlně lehnout. My dospělí jsme se pak poskládali kam se dalo. Na nebi se rozsvěcovaly hvězdy a muž pořád nešel. Všichni usnuli. Jen já a žena, jejíž dcera teď spala těsně u ní, jsme bděli. Cítil jsem tíživou bezmocnost z toho, že nemůžeme ven a jsme odkázáni na toho podivného řidiče. Žena se dívala na svou spící dceru a viděl jsem, že jí také klesají víčka. Snažila se ale neusnout a pokaždé sebou trhla, když jí víčka klesla k sobě. ,,Klidně si zdřímněte," řekl jsem jí tiše, ,,já vám dám vědět, kdyby se řidič vracel.Stejně nemůžu usnout, tak budu alespoň hlídat." Žena se vděčně usmála: ,,Jste hodný, já už sotva držím oči. Kdyby ale ten muž nešel moc dlouho, vzbuďte mě a já vás vystřídám." ,,Dobře, dobrou noc" , řekl jsem. Žena už mě ale neslyšela, protože jí po jejích slovech klesla hlava a hned usnula. A tak jsem zůstal sám. Hleděl jsem skrz malá okna na hvězdy a pokoušel se určit čas. Mohlo být kolem půl jedenácté. Muž se stále nevracel. Stáli jsme pod pouliční lampou, jejíž tiché oranžové světlo pronikalo okýnky dovnitř. Díval jsem se do něj. Připomínalo mi barvu, která zbarví řeku za naším domem vždy, když na ni dopadne odlesk zapadajícího slunce. Přemýšlel jsem o dnešním dni a děsil se, co nás čeká zítra.

Vzbudila mě má žena. Otevřel jsem oči a spatřil její tvář. Budila mě jako každé ráno v hospodářově domě. Zaplavila mě hřejivá vlna úlevy, že všechno, co si o včerejšku pamatuji byl jen hloupý zlý sen. Pak jsem se ale rozhlédl a uviděl ostatní. Všichni už byli vzhůru. Žádný sen, skutečnost. Chvíli mi trvalo, než jsem se sebral a postavil se na nohy. Děti byly hladové a všichni jsme pociťovali hlásící se žízeň. Starší žena, kterou jsme na včerejší cestě přibrali mezi posledními, a která už včera měla potíže s nohama, dnes stěží vstala. Udělali jsme místo, aby si mohla lehnout a natáhnout bolavé nohy. Zaposlouchal jsem se a asi dva metry od auta jsem zaslechl chrastění klíčů a klapot bot. ,,Už jde!" Vykřikl jsem. Ostatní hned zpozorněli a napjali sluch. Muž odemkl přední dveře řidiče, usadil se za volant a nastartoval. Přes okénko, které pohledem spojovalo kabinu a nákladový prostor, jsme viděli jeho spokojený a vyspalý výraz. Přistoupil jsem k okénku a začal: ,,Poslouchejte, máme strašnou žízeň a hlad a jedna žena potřebuje pomoc. Chceme vystoupit ven. Můžete nás laskavě pustit?" Silnější muž, který byl už vyburcován, se ke mně protlačil a rázně spustil: ,,Co se s ním tak babráte? Koukejte nás rychle pustit ven, slyšíte mě, chlape!" Muž se otočil, pohlédl na nás s opovržlivým úsměvem a zatáh z kabiny plíšek kryjící okénko, takže jsme už nic neviděli. Překvapením jsem nemohl ani promluvit. Zarazilo to i horkokrevného muže vedle mě. Otočil jsem se a zoufalým pohledem přelétl ostatní. Nikdo nemluvil, všichni jsme jen stáli a zírali. Auto se rozjelo. Muž, který se do řidiče se mnou pustil, nekolik minut stál jako přimražený a potom se postavil ke stěně na druhou stranu nákladového prostoru a dlouho nepromluvil. Přistoupil jsem ke své ženě. Položila mi hlavu na rameno. Můj syn se ke mně přitulil. Věděl jsem, že jsou stejně jako já unavení, žízniví a hladoví. A já jsem jim nemohl nijak pomoct. Cítil jsem se jako bezmocný hlupák a vyčítal si, že jsem se s rodinou nechal zavést do tohohle náklaďáku. Poprvé od chvíle co jsme nastoupili, se mě zmocnilo bezvýchodné zoufalství a beznaděj. Nikdo nepromluvil. V téhle chvíli nám začínalo být jasné, že se odsud jen tak nedostaneme. Zbývá nám jen čekat.

Přešel další den, ve kterém k nám muž natlačil ještě deset dalších, a přiblížila se noc. Všichni jsme byli lepkavě zpocení a špinaví. Žízeň mi tak vysušila hrdlo, že jsem nemohl mluvit. Vzduch v přívěsu, stále ten samý kromě chvil, kdy se zadní dveře otevřely pro další řidičovu kořist, byl jako těžký černý mrak, který se se hřměním řítí od západu při nastávající letní bouři. Tlačil nás dolů k zemi a vyvolával v nás návaly nesnesitelného horka a vzápětí zimničného chvění. Můj syn, ženina dcera a ještě další čtyři děti, které jsme dnes přibrali i s jejich rodiči, měly žízeň. Stará žena, která se pro bolest nohou nedokázala stát, ležela od včerejška na stejném místě. Nemohla se zvednout. Snažili jsme se jí pomoci, ale marně. V autě bylo už málo místa. Každý byl od druhého vzdálen sotva sedm centimetrů. Při jakémkoli otřesu auta jsme se navzájem dotkli nebo strčili. Neustálý dotyk začínal být k nesnesení, ačkoli nik- do nedal průchod svým emocím. Rozhodli jsme se, že zítra využijeme chvíle, až bude řidič otvírat dveře a nakládat někoho dalšího. Byť násilím se pokusíme o útěk.

Nepřetržitě jsme jeli. Auto nezastavovalo, pořád jen monotónní kodrcavé houpání. Venku jsem slyšel vítr. Vál velmi silně, chvílemi jsem cítil, jak se prudce opírá do stěny přívěsu, ve kterém jsme stáli. Venku foukal chladivý osvěžující vítr a uvnitř bylo vedro a dusno. Kolem půlnoci náklaďák zastavil u menšího hotelu. Řidič zaparkoval blízko něj a tak jsme okýnkem viděli rozsvícená okna pokojů a zářící upoutávku nade dveřmi. Když muž vypnul motor a vystoupil, byl jsem tak vyčerpaný a žíznivý, že jsem se zmohl jen na pár zlostných kopnutí do stěny. Muž na to nereagoval. Podle klapotu jeho bot ani nezpomalil. Dveře motelu se se skřípěním zavřely a já věděl, že nás čeká další dlouhá noc. Byli jsme namačkáni jeden na druhého. Nikdo nemohl udělat jediný pohyb, aby se nedotkl někoho druhého. Ještě dnes odpoledne to několika z nás vadilo, ale teď všichni otupěli a bylo jim to jedno. Řidič dnes už nikde nezastavoval a tak náš pokus o útěk
zkrachoval. Byli jsme z toho velmi skleslí a celý den nikdo nepromluvil. Zasychající pot na tělech štípal a svěděl. Okna nešla otevřít, nemohli jsme vyvětrat. Můj syn se sotva držel na nohou. Snažili jsme se ho s ženou podepřít, aby neklesl na zem. Bylo tam tak málo místa, že by jej ostatní ušlapali. Jen starší žena, která z důvodu selhání nohou ležela na zemi, měla už několik modřin. Když sebou náklaďák trhl, nedalo se zabránit tomu, aby na ni ti co stáli nejblíže nešlápli. Tvářila se zoufale a já věděl, že takhle dlouho nevydrží. Byla horká noc. Měsíc svítil temně žlutě. Předchozí silný vítr přinesl krátkou přeháňku a zase odletěl pryč. Vzduch venku byl téměř nehybný, což ještě umocňovalo nesnesitelnost horkého vzduchu vevnitř. Dýchal jsem ústy, protože mi bylo na omdlení. Trochu se mi motala hlava a chvílemi jsem viděl mžitky. Okna byla ve stěnách pevně zavařená a neměla žádné záklopky. Cítil jsem, jak mi po zádech stékají pramínky potu. Snažil jsem se neusnout. Podepíral jsem našeho syna a každou chvíli jsem cítil, jak se mi ve spánku sesunul o kousek níž. Má žena stála vedle mě, spala. Na nic jsem raději nemyslel; na žízeň, na to, jak mi spalovala hrdlo. Na hlad, ani na to, kam tahle cesta směřuje a co nás čeká na jejím konci. Neurčoval jsem čas jako dříve. Neměl jsem na to sílu a bylo mi to jedno. Držel jsem jen svého syna, na to jsem ještě stačil. Otupěly mi smysly. Nevnímal jsem zvuky noci. Jak rád jsem jim naslouchal ještě na hospodářově malém statku. Miloval jsem cvrkání cvrčků a noční houkání sovy v létě a stříbřité ticho, tlumené vysokým klidným sněhem v zimě. Teď mi to bylo jedno.

Další noc utekla během civění do tmy. Brzo ráno, když bylo ještě šero, nás probudilo bouchnutí dveří a chrastění klíčků. Vyráželi jsme. Nikdo se nezmohl na projev odporu, jen jsme se na sebe podívali, beze slova. Každý se staral sám o sebe. Bylo nám špatně. Náš syn byl hrozně slabý. Nemluvil, nehýbal se, jen stál a dýchal. Moje žena se stěží držela na nohou. Měla svěšenou hlavu a přivřené nepřítomné oči. Jemně jsem se jí dotkl. Podívala se na mě zpod skleslých víček,bolestně a unaveně, ale pokusila se o úsměv. Potom se znovu ponořila do ztracena, které jí snad přinášelo alespoň nějakou úlevu. Mezi mnou a jí stál náš syn. Byl o mě opřený a třásl se po celém těle. Při každém jeho nádechu jsem slyšel vysoký pískot a chvění v hrudi. trošku chraptěl a dý- chal jen ústy.Modlil jsem se, aby byl v pořádku a aby to nebylo to, na co jsem myslel.

Byli jsme namačkáni jeden na druhém a jediný možný pohyb byl zvednutí hlavy nebo přešlápnutí z jedné nohy na druhou. Mohlo být kolem poledne, když jsem začal usínat.Stále jsem držel našeho syna, ale už jsem to nemohl únavou vydržet. nechtěl jsem jej ale dát ženě, protože byla sama dost vyčerpaná. Začínaly se mi za zavřenými víčky míhat obrazy ze snů, když sebou auto prudce trhlo. Lekl jsem se a zvedl hlavu. Někdo do mě zboku strčil a já upadl. Na- jednou se všechno dálo jako zpomaleně. Cítil jsem náraz o zem a se mnou upadl i můj syn. Rychle jsem se ho snažil ochránit před nohama ostatních. Že- na se jej snažila zvednout. Viděl jsem její zoufalý výraz. Něco říkal, ale nevěděl jsem co. Viděl jsem jen jak hýbe ústy, ale neslyšel jsem žádná slova. Neslyšel jsem nic. Ležel jsem na zemi v několikacentimetrové vrstvě našich vlastních výkalů, ale jako bych tam nebyl. Necítil jsem tělo. Byl jsem jako divák, který sleduje obraz, jenž se před ním odehrává, ale sám není jeho součástí. Byl jsem křečovitě napjatý, ale náhle se mi povolily svaly, já se položil a uvolnil. Jen jsem se díval. Přestal jsem vnímat tělo, strašný pach i bolest. Nořil jsem se do hlubin klidu a ticha. Zavřel jsem oči. Poprvé za tuhle strašnou cestu jsem se cítil dobře. Chtělo se mi spát. Položil jsem hlavu na zem, dalo-li se tomu tak říkat a poklidně vydechl. Stále hlouběji do uklidňujícího, hlubokého ticha. Prudkou bolestí jsem sebou trhl. Někdo mi silně dupl na nohu a strhl mi z ní kus kůže. Zasténal jsem, napnul všechnu sílu, trhl tělem a jediným rychlým pohybem se vyškrabal na nohy. Syn už také stál, žena jej podpírala. Oba se na mě dívali vyděšeně a s obrovskou úlevou. Syn se ke mně přitulil. Položil jsem mu hlavu na čelo. Má žena mi dala tvář na tvář. Cítil jsem její předchozí strach. Zalil mě stud, že jsem podlehl únavě a dovolil si ulehnout na zem a nestarat se o syna a o ženu. Ve společném objetí jsem se jim omlouval a v duchu si spílal a slíbil si, že nic takového jako před chvílí se už nestane. Budu na ně dávat pozor a nic se jim na téhle cestě nestane, postarám se o to. Těmihle myšlenkami se mi do srdce vlila naděje. Chvíli jsem si připadal jako za starých časů doma. Za starých časů; byly to jen tři dny, co jsme se procházeli po rozkvetlých loukách. Ponořil jsme se do vzpomínek a nechal se jimi unést. Otevření očí mě vrátilo do reality. Ostatní měli skloněné hlavy a pohled upřený do prázdna. Nikoho nevzrušilo, co se před chvílí stalo. Každý myslel jen na své trápení a ostatní jej příliš nezajímali. Podíval jsem se na nohu. Kus kůže byl od ní odchlíplý a visel dolů. Zpod něj na mě zírala zkrvavená tkáň. Humus na zemi mi sahal jen asi centimetr pod ránu a nebylo pochyb, že se mi zanítí. Zvláštní pocit vědět, že je něco, z čeho máte hrůzu, nevyhnutelné a dříve nebo později to přijde. Díval jsem se na krev stékající na špínu na zemi a myslel na postupující infekci, hnis, který se v ráně nahromadí a potom z ní odpadne kus mrtvé- ho masa. Nakonec se infekce rozšíří dál a já zemřu na otravu krve. Pitomě jsem se usmál.

Byl jsem udýchaný a z horka se mi točila hlava. Malými okýnky na nás pražilo slunce a v přívěsu se vznášel odporný zápach. Před našima očima výřily tisíce teček prachu tvořící huňatý pruh v místech, kde sluneční paprsky pronikaly dovnitř. Snažil jsem se neusnout a hlavně neupadnout, protože to by byl můj konec. Zuřivě jsme se ženou drželi syna, aby si nelehl. Jeho pískavé dýchání se změnilo v temné chrčení a na svém boku jsem cítil jeho horkost a bolestivé zá- chvěvy při každém nádechu. Byl hrozně zesláblý, podklesávaly mu nohy a chvílemi blouznil. Zapřel jsem se nohama a pevně jej podepřel. Strašně mě bolela záda, ale rozhodl jsem se, že nepovolím ani přes křeče a budu syna držet, dokud bude potřebovat. Sebrali jsme se ženou poslední síli, abychom syna udrželi na nohou. Nemohli jsme dopustit, aby dopadl jako žena s bolavýma nohama. Už se nedokázala zvednout. Ze všech sil se jí ti, co stáli kolem ní snažili pomoci, ale marně. Pořád ležela na stejném místě, hlavu nataženou daleko před sebe a zvrácenou dozadu. Vyděšené oči vykulené a obrácené v sloup. Otevřená ústa položená na špinavé podlaze a nohy bezvládně trčící od těla. Byla mrtvá. Ti, kteří se jí pokoušeli zvednout, ji později bezmocně v důsledku otřesů přívěsu a nedostatku místa ušlapali. Nedalo se tomu zabránit. Měla na těle desítky zčernalých krví podlitých modřin od našich nohou. Natažené nohy měla na několika místech zlomené a podle nepřirozeně stočené kůže a boule měla vykloubené koleno. První oběť téhle jízdy smrti. Skoro všichni jsme měli nějak poraněné nohy, protože nám na ně každou chvíli šlápli ti, co stáli vedle. Z mé nohy odpadl visící kus kůže a na dlouhé ráně se udělal tlustý hnědý strup. Ze začátku to hrozně bolelo, ale nemohl jsem nohu nijak odlehčit, abych neztratil rovnováhu a nespadl. Teď už to tak strašné nebylo, měl jsem jiné starosti. Všichni jsme dost pohubli. Jediným pohledem jsem mohl spočítat žebra své ženy. Byli jsme špinaví a odporně páchli. O nevyslovitelné několikadenní žízni nemohu mluvit, protože postrádám výrazy. První den cesty se nám zdál nekonečně daleko. Těšili jsme se na noc. Teď v červnu byly už teplejší, ale přece o dost chladnější než dny. Teď ale bylo odpoledne, nejhorší část dne. V přívěsu se vznášela poklice hustého těžkého horkého vzduchu a dusila nás k bezvědomí. A ještě něco bylo šílené. Mouchy. Nevěděli jsme, kde se tam vzaly, ale bylo jich tam plno. Lezly nám kolem očí, do uší. Jen dotek jejich nožek na těle v nás vyvolával šílenství. Nedalo se jich zbavit. Ohnal jsem se, abych setřásl deset much a vzápětí jich na mě sedělo dvacet. Shromažďovaly se kolem těla mrtvé ženy. Sedaly na černých modřinách a vypoulených očích a žraly ji před našimi zraky. Na krku měla díru, ve které se zmítala tlustá bílá těla červů. Postupně se objevovaly kosti krčních obratlů a červi nenasytně postupovali dál. Bylo to děsivé a uvědomoval jsem si, jak asi bylo těm, kteří stáli u těla.

Slunce nad západem vytvořilo zlatooranžový opar, jehož starobylé světlo zavítalo i k nám. Tahle konejšivá aura mi připomněla dny v hospodářství. Vzpoměl jsem si na krásné večery strávené se svou rodinou na louce, kde jsme se procházeli a byli šťastní; to slovo mi teď připadalo velmi vzdálené. Bylo kolem desáté večer. Létání much trochu ustalo a tak jsme se všichni konečně trochu uklidnili. Syn, kterého jsem právě podpíral, spal. Měl vysokou horečku a silně se potil. Ve tmě bylo slyšet jen oddechování. Auto stále jelo. Zvenku bylo slyšet šumění větru, který se rozbíjel o stěny přívěsu. Na stěnách byla kus nad zemí přivařená kovová pouta, zřejmě na připevňování nákladu. Od stěny vzdálená asi dvacet centimetrů a dlouhá něco přes půl metru. Náklaďák stejnoměrně kodrcal, ale náhle úplně znenadání řidič dupl na brzdu a odbočil prudce doprava. Moje žena stála zády ke stěně a dřímala, když se to stalo. Tím otřesem se probrala a aby nespadla, šlápla pravou nohou kus dozadu, zahákla si ji za kovové pouto a jak sebou auto škublo doprava, zlomilo jí to nohu. Ztemnělým prostorem se rozlehlo tupé křupnutí a výkřik. Leknutím jsem se otočil a v té samé chvíli cítil náraz do zad, jak na mě má žena spadla. Rychle jsem se snažil ji podepřít, ale zároveň jsem cítil, jak se mi syn svezl na zem. Chvíli jsem nevěděl, co dělat. Neviděl jsem ani jednoho z nich, jen jsem tušil, kde by mohli na zemi být a snažil se na ně nešlápnout. Chtěl jsem je vytáhnout zpět nahoru, ale nešlo to. Oba byli někde pode mnou, syn téměř v bezvědomí, žena bolestí zoufale naříkající. Konečně jsem se vzpamatoval a stoupl si tak, že jsem je tělem chránil před ostatními. ,,Co se ti stalo?" zašeptal jsem na svou ženu, kvůli vyschlému hrdlu jsem skoro nemohl mluvit. ,, Já nevím, strašně to bolí. Necítím nohu, prosím tě, pomoz mi, hrozně to bolí," šeptala moje žena hlasem tak ztrápeným, až mi začaly téct slzy.

Sehnul jsem se k ní a sklonil k ní hlavu ci nejblíže. Dala svou tvář na moji. Jejím tělem projížděly vlny bolesti jako žhavé šípy. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, stále jsem jen opakoval ´neboj se, to bude dobré,´ a sám se za to modlil. Nikdo nic nedělal, nikdo se ani nepohnul. Byli jsme tam úplně sami.

Přišlo ráno a přistihlo nás ve stavu absolutní letargie. Má žena ležela ve špíně na zemi, můj syn vedle ní a já tam stál jako pitomec a nevěděl co počít. Že- na i syn spali. Syna jsem nedokázal probudit,ženu jsem se vzbudit nesnažil. Nechtěl jsem ji vytrhovat z milosrdného spánku, kde snad necítí bolest a strach. Jakmile se plně rozednilo a světlo vstoupilo do přívěsu, viděl jsem tu hrůzu. Z nohy ženě trčely bílé přeražené kosti a na zemi byla kaluž krve. Naštěstí noha nezůstala zaklíněná v poutě. Objevily se první mouchy a začaly se slétat kolem. Odháněl jsem je jak jsem jen mohl, ale bylo jim čím dál víc. Zuřivě jsem se je snažil zabíjet, ale nebylo to skoro nic platné.

Poslední den, 2 část

26. dubna 2009 v 13:49 | Dominika Planková |  Jatka
Mohlo být kolem desáté, když náklaďák zastavil. Nejdřív jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. Zřejmě čas na řidičovu svačinu. Potom jsem ale slyšel několik rozzlobených hlasů, které se dohadovaly s řidičem. Nerozuměl jsem, co říkají, ale měl jsem tušení, že jde o nás. Něco mi říkalo, že se cosi stane. Zvedl jsem hlavu a chvíli pozorně naslouchal. Zdálo se mi, že se hlasy vzdalují. To ne, nesmí odejít. Musím nějak upoutat jejich pozornost. ´Pomoc!´ chtěl jsem zakřičet, ale ozvalo se jen sípání. Kopl jsem do stěny. Znovu a znovu, vší silou jsem začal kopat do stěny a ostatní se začali přidávat. Naděje se nám vehnala do žil a zesilovala každým úderem. Volali jsme a kopali do stěn, až jsme uslyšeli klíče a povolující zámek. Zároveň protestujícího řidiče. Sehl jsem se k ženě. ,,Vstávej, přišli nás zachránit, slyšíš, už je všechno dobré!" Otevřela oči a přes velké bolesti se usmála a dívala se na dveře. Ozvalo se skřípnutí a nástupní rampa se začala spouštět dolů. Poprvé po dlouhých čtyřech dnech jsme ucítili čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechl. Mouchy v přívěsu se splašeně rojily a poletovaly sem a tam, až konečně vylétly ven. Venku bylo chladno, obloha zatažená šedivými mraky, ze kterých padaly drobné kapky. Pro nás to byl ale ten nejkrásnější pohled, jaký jsme si mohli přát. Po nástupní rampě k nám vystoupali čtyři lidé. Náš vzhled je dost překvapil. Vylezl k nám i řidič a začal se s nimi dohadovat. Ti ho ale odbyli a začali se mezi sebou radit. My jsme se ani nepohnuli; tiše jsme si je prohlíželi a děkovali Bohu, že nás zachránil. Zachránci se na nás znovu zkoumavě podívali, teď už s jistějším výrazem než předtím. Dva z nich přistoupili k mrtvé ženě, jejíž tělo z části sežrali červi, vzali velkou plachtu a odklidili jej. Těm z nás, kteří stáli nejblíže dveřím,pomohli ven z přívěsu a venku jim dali napít. Těšil jsem se, až přijde řada na mou ženu a syna. Mezitímco dva lidé odtáhli mrtvou ženu ven, vešel do přívěsu vysoký hubený muž. Pozorně si všechny prohlédl a prošel mezi ostatními až k nám. Uvolnil jsem mu cestu, aby se mohl naklonit k mé ženě a synovi. ,,Stalo se to včera večer," zasýpal jsem na něj, když v podřepu prohmatával zranění mé ženy. Mlčky se po mně ohlédl a potom položil ruku na hrudník mého syna. Svraštil obočí a vzdychl. ,,Tyhle vezmeme ven hned teď," zavolal muž na své pomocníky a vrátil se zpět ke dveřím. ,,Vidíš, půjdete ven už teď, nebudete muset čekat," pošeptal jsem své ženě a ona se na mě podívala s nádhernou úlevou v očích. ,,Oba vás venku ošetří. Mně nic není, tak se venku uvidíme později, nejdříve odvedou ty poraněné. Nemáš se čeho bát," řekl jsem ještě, než je vysoký muž ješte s dalšími lidmi vytáhli ven. Byl jsem šťastný a uvolněný. Díval jsem se ven na oblohu a nasával svěží vzduch. Těšil jsem se, až na mě přijde řada, vystoupím ven a zapomenu na tohle děsné peklo, které jsem si s ostatními prožil. Ti, kteří měli těžší zranění, už byli venku, dostali napít a trochu najíst.

Najednou jsem těsně u dveří zaslechl hlas jednoho ze zachránců. Oznamoval tomu vysokému muži: ,,Ti dva zezadu, ten malý se svou matkou právě zem- řeli. Ona na vyčerpání a velkou ztrátu krve a malý na těžký zápal plic a žízní. Nemohli jsme už nic dělat." Přejel mnou studený pot. Ostatní se po mně otočili. Sebral jsem všechny síly a poručil ztuhlým nohám běžet ke dveřím. ´To není pravda, spletli se!´ V tu ránu se ale přiřítil řidič a začal vztekle křičet. Zarazil mě těsně u dveří a strčil mě do prsou, až jsem se zapotácel, a zvedl dveře. Lidé, kteří nás přišli zachránit, se s ním dohadovali, ale nakonec se zdálo, že řidič vyhrál. Zacvakl zámek a zaklapl pojistku. Ozvalo se bouchnutí dveří od kabiny.

Řidič nastartoval a prudce se rozjel. Ty, kteří stačili vystoupit, tam nechal, a s námi zbylými se znovu vydal na cestu smrti. Auto se rozjelo tak prudce, až jsem upadl na zem. Nemohl jsem uvěřit. Přelétl jsem zděšené tváře ostatních. Naběhly mi do očí slzy. Začal jsem se dusit zlostí a vztekem. Prudce jsem se zvedl na nohy a rozběhl jsem se ke dveřím. Ostatní tak tak stačili uhnout. Těsně před dveřmi jsem se odrazil a vší silou do nich vrazil. Hned se mi udělalo černo před očima a sesunul jsem se na zem. Vyškrabal jsem se ale na nohy, odvrávoral dozadu, znovu se rozběhl a skočil. Další rána. Cítil jsem pálivou bolest na nohou a na tváři. Popadal jsem dech. Znovu jsem přešel na druhou stranu a tam se skácel. Viděl jsem jen rudé tečky vířící mi před očima za- taženýma černou oponou. Bolelo mě celé tělo, pocit žízně mě přepadl strašnou silou. Dveře se ani nepohnuly. Snažil jsem se pomalu dýchat, protože jsem se zalykal bezmocí. Oči mě nechtěly poslouchat. Najednou jsem cítil, jak ke mně někdo přichází. Byli to ostatní, kteří se už nedostali ven. Bylo nás tam jen patnáct, měli jsme teď víc místa. Postupně si ke mně tiš přilehli. Nikdo nepromluvil, bylo by to zbytečné. Všichni jsme cítili to samé. Trochu jsem se uklidnil a vyčerpání usnul.

Zdálo se mi o mé ženě. Stála na louce za stavením a byla ověšená květinami. Slunce se klonilo k západu a začínalo vykreslovat oranžové, žluté a růžové šmouhy na nebi. Večerní vzduch byl prosycen omamnou a těžkou vůní květin, až se motala hlava. Jako symfonie znělo z nedaleka hučení řeky. Stromy v sadu byly omotány večerními stíny a ze vzdáleného lesa se šířila dřevitá vůně až k nám. Vedle mé ženy byl náš syn. Oba se pohybovali, ale nerozeznával jsem, co dělají. Šel jsem blíže a poznal jsem to. Oni tančili. Má žena ladně splývala s usínající oblohou, můj syn poskakoval a skotačil jako vlnky řeky. Chtěl jsem tančit s nimi. Byl jsem znovu s nimi doma a uvědomil si, jak jsem šťastný. Celá ta cesta byla jenom hloupá noční můra, která se mi zdála. Jak by se něco takového mohlo stát? Usnul jsem na poli a vzbudil se až teď večer. Půjdu za svou ženou a synem a ráno bude zase všechno jako dřív. Budeme spolu s hospodářem pracovat na poli a s rodinou se budeme procházet po zdejších krásných stráních. Musel jsem se smát, jak jsme byl hloupý. Rozběhl jsem se ke své rodině. Při každém kroku mě ale bolela noha a ať jsem běžel seberychleji, stále se mi vzdalovali a mizeli v hasnoucím večeru. ,,Ne!" zakřičel jsem, škubl sebou a probudil se. Kolem byla tma. Ucítil jsem bolest odřených nohou a dunění v hlavě. ´Takže se mi to jenom zdálo.´ Stulil jsem se do klubka a plakal. Vzpomínal jsem na ten nádherný sen a snažil si z něj co nejvíc zapamatovat. Teprve teď mi pomalu docházelo, co se vlastně stalo. Ti lidé řekli, že má žena i syn zemřeli. Ale co když se spletli nebo mluvili o někom jiném. To se přece nemohlo stát mé rodině. Nemohl jsem si to uvědomit.

Přemýšlel jsem, co se bude dít dál. Co se stane s námi zbylými. A jak dopadli ti, kteří včera stačili vystoupit ven. Byli zachráněni z náklaďáku, ale podaří se jim vrátit se do svých domovů a ke svým přátelům a rodinám? A proč jsem sakra nevystoupil taky, proč jsem nešel se svou rodinou? Vlastně jsem je o- pustil. Kdo byli ti lidé? Kladl jsem si tu noc spoustu otázek, ale na žádnou jsme nemohl nalézt uspokojivou odpověď. Až na jednu: Chci dál žít? Odpověď: Ne.

Tu noc jsem probděl. Kvůli bolestem a také už jsem nemohl usnout pro myšlenky a vzpomínky, které mi splašeně vířily hlavou. Poslouchal jsem oddychování ostatních, šumot kol a hučení větru, který nám byl jediným společníkem na cestě. Nevím, jak dlouho jsem zíral do tmy, ale začalo svítat. Ostatní se probudili a zvedli se ze země. Chvíli jsem ještě ležel, ale pak jsem se ze špíny zvedl taky. Zaplavil mě příliv beznaděje. Znovu mi přišlo na mysl, že tu není má rodina. Vzpomínal jsem na ně a přemítal si včerejší sen. Pomalu mi po tvářích začaly stékat slzy, ale v tom auto zpomalilo, odbočilo a zastavilo. Bylo mi to jedno, zřejmě řidičova snídaně. Stalo se však něco, s čím nikdo z nás nepočítal: zámek zadních dveří povolil a rampa se spustila dolů. Překvapeně jsme zírali na řidiče, který vylezl do přívěsu a vyvedl prvního, kdo mu stál v cestě, ven. Vzhlédl jsem k obloze. Byla slunečná, plná kulatých bílých beránků. ´Tak tady končí naše cesta?´ pomyslel jsem si. Postupně jsme se dostali ven všichni. Poprvé po pěti dlouhých dnech a čtyřech děsných nocích jsme my zůstavší sešli po rampě ven a špinaví, žízniví a slabí znovu uviděli nebe a mohli zase používat své nohy i k chůzi. Stáli jsme venku za náklaďákem a zamlkle se rozhlíželi. Řidič zavřel dveře a odešel do malé blízké budovy. Byli jsme na vybetonovaném dvoře, kolem něhož byly nízké bíle navápněné haly s malými temnými okny. ve výmolech na dvoře se blyštěly kaluže vody, zbytky po včerejším deštíku. Připomněly mi, jakou mám strašnou žízeň. Rozhlédl jsem se, ale nikdo nepřicházel. Ostatní si začali protahovat ztuhlé nohy a vzpamatovávat se z cesty. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se k jedné louži mátořivě rozešel. Byl v ní odlesk oblohy a taky slunce si v ní smáčelo své paprsky. Znovu jsem zaváhal, ale žízeň zvítězila. Sklonil jsem se, abych se napil. V tu chvíli ale přicházeli nějací muži v čele s řidičem. S námahou jsem se napřímil a šel k ostatním. Trochu jsem se styděl, že jsem chtěl pít z louže, ale má vyprahlost mě omluvila. Jakmile jsem se podíval do řidičových očí, krev se mi rozproudila v žilách a celým mým tělem projela horkost. Nepříčetně jsem se rozzuřil, přestal jsem se ovládat a emoce, celou dobu rozumem usměrňované, teď vypluly na povrch jako gejzír. Zapomněl jsem na bolest i ztuhlé nohy a rozběhl se proti řidiči a jeho kumpánům. ,,Tak co se to děje, vezete nás sem pět dní, nedáte nám ani napít, koukejte nám to rychle vysvětlit! " křičel jsem bezhlavě a hlas mi přeskakoval. Řidič s muži vypadali trochu překvapeně, udělal jsem na něj dojem, ale potom se zatvářili dost pobaveně. Jeden z mužů se po mně rozpřáhl, aby mě udeřil. Ucukl jsem stranou a dal mu pořádnou ránu do žaludku. Muž zčervenal, popadl se za břicho a zaklel. ,,Ještě si budete zahrávat?!" řval jsem jako bez sebe. Už jsem se neovládal, uvažování bylo tatam.Myslel jsem jen na hrozné výjevy z přívěsu: na mrtvou ušlapanou ženu, na svou rodinu, na trápení hladem a žízní. Muži na mě chvíli zírali, ale pak se proti mě rozeběhli a povalili mě na zem. Kopal jsem a zmítal se, několik ran jsem ještě stačil zasadit. Po chvíli marného zápolení ale jeden z mužů přiběhl s dřevěným obuškem a několikrát mě přetáhl přes hlavu. Cítil jsem krev v ústech a nemohl jsem dýchat. Přestal jsem se bránit. Podíval jsem se po ostatních. Jen tam stáli a dívali se na mě. Muži, kteří mě nebili, je drželi v hloučku u zdi a hrozili jim obušky. Nezmohli se na od- por. Jakmile muži usoudili, že už mám zřejmě dost, přestali s bitím a nechali mě. Ležel jsem bezvládně na betonu a viděl, jak kolem mé hlavy teče pramínek krve ke kanálu.Udělalo se mi černo před očima a byl jsem ve stavu jako těsně před usnutím. Byl jsem téměř na pokraji bezvědomí, ale vnímal jsem všechny zvuky a pocity, hlavně tu strašnou bolest. Odtáhli mě z nádvoří do nějaké budovy. Byl tam odporný pach a podlaha byla lepkavá, studená a strašně tvrdá. Slyšel jsem zaklapnutí mříže a kroky směřující pryč. Rozhostilo se ticho. Vnímal jsem hučivé přílivy bolesti v hlavě a pachuť krve v ústech. Najednou se zvenku ozvala spousta kroků. Slyšel jsem hlas řidiče a jeho kumpány. Zřejmě odváděli ostatní z přívěsu na druhou stranu haly. Měl jsem na ně zlost. Jak mě mohli nechat jen tak bezcitně zbít a ni neudělat? Potichu jsem zuřil, ale studená podlaha a bolest v celém těle nutily můj rozum, aby se zase ujal vlády nad mými myšlenkami.

Bolest trochu ustoupila a černo před očima se začínalo měnit v matné obrysy, až se zaostřilo a znovu jsem viděl normálně. V hale bylo divné světlo, o něco temněji než venku, ale odráželo se ode zdí a rozptylovalo se po místnosti. Hlavu jsem měl na tvrdé zemi. Trochu jsem ji pootočil a podíval se na strop. Byly tam bílé dlaždice a sem tam hlavice sprch s několika trubkami. Zkusil jsem pohnout nohou. Trochu to bolelo, ale už ne jako předtím. Zahleděl jsem se na stěnu naproti sobě. Také bílé dlaždice, ale sem tam s tmavými šmouhami. Malými okny výš u stropu sem pronikalo matné světlo, nejdřív jsem si musel přivyknout. Dlaždicová podlaha se mírně svažovala ke středu místnosti, kde byly na několika místech odtokové kanálky. Zaostřil jsem a zjistil, že je kolem mě mříž. Znovu mě popadl vztek. Pomalu jsem se postavil na bolavé nohy a napadlo mě, že cesta přívěsem byla jenom předehra něčeho horšího. Stál jsem v mřížované kleci vysoké až ke stropu. Na dveřích visel těžký železný zámek. Jak mě tu mohli jen tak zavřít! Vztekle jsem si mříž prohlížel a pak do ní zuřivě kopl. Byla místy rezavá, musí povolit. Klec se rozechvěla až ke stropu a zvuk se v prostoru nepříjemně opakoval. Podíval jsem se na protější zeď. Byly na ní sem tam tmavé šmouhy. Nejdřív mi připadaly jako bláto nebo tmavý olej, ale teprve teď mi došlo, co je to. Krev. Všude. Na podlaze byly světle červené mapy, jak stékala do kanálků. I na zdi za mnou byly malé flíčky. ´Pane Bože,´ vydechl jsem. Nemohl jsem se ani pohnout, stál jsem přimrazený na místě. Nebylo na co čekat. Začal jsem vší silou kopat a mlátit do klece, která mě tu držela. ´No tak, povol!´ Opakoval jsem si a nepřestával s ní zápasit. Jediné, čeho jsem dosáhl, byl děsný rámus a dunění trubek na stropě. ´Takhle na sebe jenom upozorním,´ řekl jsem si. Jenže jak jinak se odtamtud dostat. Nemohl jsem nic vymyslet. Z přemýšlení mě vytrhl dupot více osob. Dveře haly se otevřely a dovnitř vešli muži, se kterými jsem se pral na dvoře. Před sebou tlačili ostatní z přívěsu. Šli ochotně, nijak se nesnažili bránit. Jejich oči byly nepřítomné. Muži jim zřejmě dali najevo, co se s nimi stane, projeví-li odpor. Jeden z mužů ke mně přiběhl: ,,Dneska nejsi na řadě, šéf se doslechl, že tu máme divocha, tak se chce podívat, blázen stará." Řekl mi alkoholem pách- noucím dechem a s nechutným smíchem se vrátil ke svým kamarádům. Mé známé z přívěsu vehnali do větší klece, která stála naproti té mojí, jen víc vlevo. Jednoho si nechali venku. Staršího muže, který se se mnou hádal s řidičem druhý den ráno, kdy jsme zastavili u motorestu. Vůbec jsem ho nepoznával. Jeho jiskra se mu vytratila z očí, byl pohublý a na boku měl velkou rozedřenou ránu. Nechal se bez protestů odvést za zástěnu, jejíž stěna začínala asi dva metry od mé klece a za kterou jsem neviděl. Slyšel jsem kroky, potom chvíli ticho. Náhle se halou ozvalo zasyčení a zadušený výkřik. Zlomek vteřiny na to jsem slyšel pád na zem a po chvíli se tenký potůček krve rozléval ke kanálku naproti mně. Polil mě studený pot. Zamotala se mi hlava a chvíli jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou. ´Pane bože, Pane Bože,´znělo mi v hlavě.

Za zástěnou bylo slyšet divné zvuky, které jsem vnímal jen zpola. Pak se ozval rachot a na stropě se rozjel nějaký pás. Nic jsem neviděl, až najednou. Na háku na stropě viselo mužovo bezvládné tělo, z úst mu vytékala krev a na krku měl zakrvácenou otevřenou ránu. Jeho tělo projelo v naprostém tichu přes celou místnost a zmizelo venku. Někdo vypnul pás, dva muži v krví zacákaných zástěrách vyšli ven ke druhé kleci a vyvedli ven dalšího. Neměl sílu se bránit, muži jej téměř vlekli, jak byl omráčen tím, co viděl. Zašli s ním za zástěnu, znovu tiché zasténání a další tělo bylo před našimi zraky převezeno ven. Nedokážu popsat, jak jsem se cítil. Nemohu to vyjádřit slovy. Ti, kteří se mnou zažili pekelnou cestu, měli vlastní rodiny a přátele tak jako já, teď umírali a ani jeden z nás s tím nedokázal nic udělat. Čtrnáct životů vyhaslo za zástěnou během jedné hodiny. Muži neušetřili ani jednoho. Ani ženy. Když skončili, myslel jsem, že už je po všem. Ale naopak. Zvenčí se ozvaly kroky a do protější klece byl nahnán hlouček stejně zubožených a vyděšených duší jako já a ti, co před chvílí zemřeli. Stejně jako my se určitě ptali, co bude dál, trpěli žízní a hladem. Když jsem uviděl jejich ustrašené tváře, nemohl jsem skoro dýchat. ´Musím je varovat,´ napadlo mě. ,,Utíkejte! Utíkejte!" Začal jsem na ně křičet. Překvapeně a zděšeně se na mě podívali a začali kopat do mříží. Nebylo jim to ale nic platné. Přiběhli muži a dřevěnými tyčemi je zmlátili tak, že okamžitě přestali. Jeden z mužů se přihnal i ke mně a přetáhl mě přes záda. A znovu běželi háky na stropě, až se klec vyprázdnila. Tak to šlo až dlouho do noci. Když už jel hák po sto padesáté, přestal jsem počítat. Nemohl jsem dál. Otočil jsem se zády a snažil se neposlouchat další a další přidušené výkřiky a nárazy dopadajících těl na zem. Snažil jsem se nic nevnímat a myslel jsem na svou rodinu. Po chvíli mě napadlo, že mohu děkovat Bohu, že tu nejsou. Při představě, že by má žena a syn byly odvedeni za zástěnu, mi začaly téct slzy.

Konečně se udělalo ticho. Druhá klec se už nenaplnila, muži pustili ze sprch vodu a spláchli krev dnešních nevinných obětí. Potom zhasli a odešli. Zůstal jsem sám. Sám v černé tmě, která byla prosycena zápachem krve. Bál jsem se, strašně jsem se bál. Třásl jsem se po celém těle a modlil se k Bohu. Byla mi strašná zima. Byl jsem mokrý, protože voda ze sprch cákala i na mě. Nedovolil jsem si lehnout, abych neležel v krvi těch zabitých. Odpočítával jsem vteřiny a prosil, aby už zakokrhal kohout. Při každém sebemenším zvuku se mi rozbušilo srdce a zašumělo v uších. Zíral jsem do tmy přilepený ke stěně a počítal, kolik času mi ještě zbývá.

Konečně se mi zdálo, že se tma mění v šero. Svítalo. Nejděsivější noc v mém životě skončila. Dneska mě čekal dýchánek s jejich ´šéfem´,jak říkal jeden z mužů. Kolem poledne pro mě přišli tři muži. Otevřeli klec a dovedli mě na dvůr. Tam jsem uviděl další takové náklaďáky jakým jsme jeli my a z nich vystupovali další odsouzenci na smrt. Chtěl jsem se mužům vytrhnout a varovat je, ale muži mě pevně chytili a odtáhli pryč. Zašli jsme za jednu z budov a prošli ulič- kou mezi dvěma halami. Tam byl veliký dvůr vysypaný pískem a obehnaný plotem. Už tu čekali další tři muži. Jeden z nich měl sako a kouřil. Měl odpornou naducanou spocenou tvář a mastné vlasy. Pobaveně si mě prohlížel a něco zábavného řekl ostatním. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Díval jsem něj opovržlivě a se vztyčenou hlavou. On si se zájmem prohlížel mojí poraněnou nohu a vystupující žebra. Vedle tohohle jejich šéfa stál mladík. Mohlo mu být asi pětadvacet let. Díval se mi do očí a možná, že jsem zahlédl lítost. Vedle sebe měl postavený džber s vodou. Doutníkáč mu pokynul a mladý muž vzal kbelík, přišel ke mně a nabízel mi napít. Mě jsem strašnou žízeň, už šest dní jsem nic nepil, ale té vody jsem se ani nedotkl. Mladík na mě laskavě mluvil, ale já to vydržel. Sebral jsem sílu, kopl do vědra, až mladíkovi vypadlo z rukou a voda se vsákla do písku. Doutníkáč se pobaveně zasmál, ale jeden z mužů stojící vedle mě kopl do mé poraněné nohy, až se mi podlomila. Trochu jsem podklesl, ale znovu jsem se narovnal. Všichni se smáli, kromě mladíka. Sebral kbelík a odešel s doutníkáčem a druhým mužem za plot.Jeden z chlapů stojících vedle mě šel taky. Netušil jsem, co mě ještě čeká, ale poté, co muž sebral ze země obušek, který tam byl připravený, došlo mi, o co kráčí. Tohle je tedy tlouštíkova komedie, ve které mám sloužit jako pobavení ostatním. Vjela do mě nová síla, vztek a zloba. Byl jsem rozběsněný, chtěl jsem se pomstít za svou rodinu a za ty, které jsem včera viděl umírat. Ustoupil jsem pár kroků od muže, připraven najeho výpad. Stáli jsme proti sobě, napjatí. Vyčkával jsem; kdybych zaútočil první, dal by mi muž jistě úder do nohou. Nečekal jsem dlouho. Muž proti mě s řevem vyrazil. nechal jsem ho přiběhnout téměř k sobě a potom jsem ucukl stranou.Muž přeběhl kolem mě, zastavil se a otočil. Doutníkáč se smíchem popadal za břicho. Muž se proti mě znovu vyřítil. Znova jsme uhnul, ale tentokrát jsem se otočil a kopl jej tak, až spadl do písku. Doutníkáč se už nesmál. Pokynul zlostně rukou a do ohrady vstoupil druhý muž s obuškem. Cítil jsem, že kratochvíle skončila, teď se mě zbaví. Uhýbat oběma mužům bylo těžké, rychle mi ubývaly síly. Mnohokrát jsme byl zasažen a rány pekelně bolely. Už jsem nemohl popadnout dech. Přestal jsem utíkat, stál jsem na místě a bránil se přímým zásahům.Kopal jsem a bránil jsem se vší silou. Nakonec mě jeden z chlapů bouchl do strupaté nohy a já spadl. Sesypali se na mě jako vosy, mlátili mě hlava nehlava. Nebránil jsem se. Ležel jsem tiše a snažil se nedat najevo bolest. Byl jsem téměř v bezvědomí, když jsem zaslechl mladíkův křik. Muži hned přestali. Pak ještě mluvil vzdálený hlas doutníkáče; to je poslední, co si pamatuji. Nevím, jak dlouho jsem spal. Možná den, možná jen pár hodin. Když jsem začal přicházet k sobě, pocítil jsem lítost, že ještě žiju. Proč jsem tam jenom ne- umřel. Už mohlo být po všem; necítil bych tu omračující bolest, která teď zachvacuje celé mé tělo. Nemusel bych myslet na klec, ve které teď ležím a ne- musel bych za chvíli za zástěnu a potom s proříznutým hrdlem proplout na háku místností. Mohlo to skončit a já možná mohl být se svou rodinou. Jsem ale stále tady a není nejmenší šance, že bych mohl přežít. Otevřel jsem oči, abych spatřil bílé kachlíky a klec, ve které jsem zavřený. Jenže nic z toho tam nebylo. Kolem bylo šero a cítil jsem, že ležím na něčem měkkém. Bylo mi příjemně teplo. Zkusil jsem se pohnout; nesnesitelná bolest mě bodla jako nůž, už jsem to nezkoušel. V tu chvíli jsem zaslechl známý hlas. Otočil jsem za ním oči a spatřil toho mladíka, co mi nabízel vodu. ,,Kde jsem?" zašeptal jsem, na víc jsem se nezmohl. Mladík mi něco odpovídal, ale nerozuměl jsem. Podal mi misku s vodou. S námahou jsem zvedl hlavu a pil. Poprvé po asi sed- mi dnech jsem se konečně mohl napít. Už jsem skoro zapomněl, jak chutná voda.Vypil jsem celou misku a mladík mi hned podal další. Cítil jsem se lépe. Voda mi svlažila spálené hrdlo a pomalu se mi vracela síla. Mladík se spokojeně usmála dál mi čistil rány a smýval se mě špínu. Chtěl jsem se ho ještě ptát, ale neudržel jsem víčka. Spal jsem klidným a hlubokým spánkem.

Když jsem se probral, bylo světlo.Rozhlédl jsem se. Ležel jsem v nevelké světlé místnosti s velkým oknem, naplněné čerstvým vzduchem. Stěny byly ze světlého dřeva plného tmavých suků. Vedle mě stála miska s vodou. Vypil jsem ji a pokusil se zvednout. Nohy plné strupů mě bolely, ale ne tak jako předtím. Byl jsem čistý. Žádné bahno ani špína z přívěsu. Koukl jsem se na nohu, kterou jsem si třetí den cesty zranil. Byla v pořádku, velký strup se zmenšoval a na kůži se objevovala růžová jizva. Zkusil jsem ještě udělat pár kroků. Šlo to ztuha, ale bolest pominula. Nebudu dál vyprávět, co všechno jsem celý den dělal. Mladík mi dal najíst, mohl jsem se znovu dosyta napít a začaly se mi vracet síly. Jen to, že jsem mladému muži nerozuměl ani slovo, byla trochu překážka, ale za nějaký čas jsem si zapamatoval, co které výrazy znamenají. Byl jsem u něj asi dva měsíce, než jsem se zotavil. Přibral jsem na váze a celkově mi bylo moc dobře. Chodili jsme na delší procházky, abych si protáhl nohy a svaly, a já při tom zjistil, že jsme na míle od toho místa, kde našlo smrt tolik duší. Zachránil mě. Dodnes nevím, jak se mu to podařilo, ale nikdy mu za to nepřestanu být vděčný.

Nikdy jsem se nedověděl, jak dopadli ti, kterým se z našeho náklaďáku podařilo vystoupit. Do své země jsem se více nevrátil. Nikdy jsem se již nedostal na místa, kde jsem se svou rodinou strávil nejkrásnější chvíle života. Už jsem neviděl hospodářův dům a nemohl svému pánovi mu pohlédnout do očí a zeptat se jej, jak nám tak strašnou věc mohl udělat.

Na svou rodinu vzpomínám každý den. Procházím se po zdejších rozlehlých loukách a vzpomínám, jak jsme byli šťastní. Nyní je ze mě již starý muž. Mladík, jenž mě zachránil, má teď už svojí vlastní rodinu a já si často hraju s jeho dětmi. Nejvíc času ale trávím venku. Na rozlehlé divoké louce ulehám každý večer pod strom, jako i dnes, a vzpomínám na staré časy. Nejvíc si připomínám sen, který se mi na cestě smrti zdál: má žena se synem tančí na louce za hospodářovým domem, ona je oděna v květinách a oba jsou zaliti krásným zlatým světlem. Večerní vzduch je prosycen vůní květin a lesa. Jako každý den i dnes se k nim rozbíhám. Dnes se mi ale nevzdalují. Dobíhám k nim, stávám se součástí svého snu, tančím se svou milovanou ženou a synem a cítím se nádherně šťastný. Společně tančíme v usínajícím slunci, které pro nás už nikdy nezapadne. Tohle je můj poslední den. Nyní už mě čeká jen věčnost.

A kdože to vlastně jsem?

Jsem kůň.

DOSLOV
Tato povídka vypráví o fenoménu transportu tzv. jatečních koní z Polska do Itálie. Tyto cesty, nezývané Cesta na smrt, probíhají v podmínkách, které nejsou ničím jiným než ohavným a nestoudným týráním zvířat, velkou černou skvrnou poznamenávající naši společnost. Záměrně jsem v celé povídce nepoužila slovo kůň, aby čtenář byl stále na pochybách, jedná-li si o lidi nebo ne a mohl tak pocity vypravěče aplikovat přímo na sebe a ne na třetí osobu- koně. Podobnost, která se vyskytuje při popisech některých situací nebo reálií, může jistě připomenout události, které se odehrály před více než šedesáti lety. Je to podobnost záměrná, která rozhodně nijak plánovitě nenapadá nikoho, kdo s událostmi nacismu měl něco společného ,ani jiné lidi nebo etnika. Chtěla jsem opravdu pobuřujícím a kontroverzním způsobem rozjitřit uvažování o způsobu transportů jatečních koní, jejichž podmínky a existence vůbec mě pobuřují a hanobí také mě, jako každého člověka, který svou pasivitou takovou věc dopustí. Stavím se tedy na odpor proti krutému týrání zvířat a vyzývám každého milovníka koní k činům, který by pomohly ukončit Cesty na smrt. Jakákoli aktivita je skvělá, nejhorší ze všeho je strach a pasivita, který svým způsobem znamená souhlas. Uvědomuji si, že tato povídka není příliš " stravitelná" , ale vězte, vážení čtenáři, že skutečnost je ještě mnohem horší. Tento příběh věnuji všem duším, které jej prožily a děkuji Bohu, že jsem se touto aktivitou vymanila ze zástupu pasivního přehlížení krutosti.

Transporty zvířat - žádná práva pro zvířata

26. dubna 2009 v 13:22 | www.ohz.cz |  Velkochovy
Okolo 250 milionů zvířat "překročí" každým rokem evropské hranice. Na nákladních vozidlech, železnicí, či na lodích. Transporty přes 2000 kilometrů nejsou nic neobyčejného. Je jedno, zda-li to jsou koně, kteří jsou transportování z Ruska do Itálie, či hovězí dobytek z Polska na Kanárské ostrovy - žádná cesta není daleká. Zvířata často zůstávají celé dny bez krmení a vody - mnoho jich také díky tomuto zemře již po cestě. Obchodníci s masem takto "zpeněžují" zvířata: jateční koně se nakoupí levě v Polsku a prodají se draze v Itálii.

Protože cílem u většiny zvířecích transportů jsou jatky, již celá léta ochránci zvířat navrhují, aby zvířata byla zabita ještě před transportem a dovezeno již zpracované maso na místo určení. Bohužel bez úspěchu. V roce 1993 byly otevřeny hranice zemí evropského společenství, tudíž mohly odpadnout jakékoliv kontroly, týkající se zejména cíle transportu. A účinné zákony, vztahující se na ochranu zvířat při transportech, dosud nejsou dotaženy do konce, či chybí úplně.
Silniční transporty: žíznivá zvířata v přeplněných nákladních vozech

"Na španělských hranicích jsem měl mnoho problémů s přepravou selat. Celníci mě nechali stát čtyři hodiny, při 40 stupňovém vedru. Mnohokrát jsem prosil o vodu pro zvířata, ale nic jsem nedostal. Nakonec jich 378 zemřelo", říká řidič.

70 koní z Polska - cíl: Tunis. Některé zvířata již nemohla stát ve Frankfurtu nad Odrou na nohách, což je pár hodin cesty. Cestu jich nepřežilo několik.

Toto není u mezinárodních zvířecích transportů nic neobvyklého. Další příklad: na slovinsko-italském hraničním přechodu Szecana-Fernetti, kde je směřována část transportů z Itálie do Evropy, je jen každý měsíc registrováno 300 mrtvých zvířat.

Hovězí dobytek, ovce, selata - ti všichni mají před sebou tisíce kilometrů dlouhé transporty. Telata křičí žízní - nadarmo. Kráva leží polomrtvá na podlaze nákladního auta. Pouze elektrošoky ji postaví zpátky na nohy. A v jakém stavu teprve dojedou na místo určení - Španělsko, Tunis, Kanárské ostrovy? Těžko říct. Kontrola zvířat na hranicích veterinářem trvá zhruba 2 minuty, který nechá celý transport pokračovat v cestě, přesto, že zvířata nedostala často již desítky hodin vodu. Proto ochránci zvířat pořádají "zátahy" na tyto kamiony spolu s policí, kdy se provádějí kontroly razítek, které potvrzují zda-li zvířata dostala napít. Ovšem v současnosti není problém dostat razítko i bez napojení zvířat.

Zvířata pociťují obrovské utrpení. Jsou celé dny namačkána v těsných prostorách, často i několikapatrových nákladních vozů. Lhostejní lidé jim nedají napít, celé dny nedostanou žádné krmivo. A toto není konec jejich utrpení. Často je čeká ještě další - přeprava na několikapatrových lodích.


Po mnoha hodinách transportu
je prase na pokraji smrti

Selaty
přeplněná loď

Přeplněný transportér
s ovcemi

Po mnoha dnech transportu
je dobytek na pokraji smrti

Vyčerpaný dobytek po
mnoha desítkách hodin cesty

Vyčerpaný kůň, který musí být
vytažen z transportéru na jatka za provaz

Hovězí dobytek

"Odpad"
Poprvé a naposledy
vidí prasata ve svém životě slunce

Překládání na loď: rány holemi a elektrošoky
Zrána se nejdříve nakládají ovce. Pomocí ran holí ženou pracovníci zvířata na nákladní rampu na nákladní loď. Je to stará nákladní loď. Další již vypluly na cestu se zvířaty do Libanonu. Na malé nákladní rampě jsou potom přesouvány ovce na loď - lépe mlácením přesouvány. Pracovníci obstoupí rampu z obou stran a jen cesta směrem na loď zůstane volná. Zvířata jsou popoháněna kopanci, často i do hlavy, či elektrickými obušky.

Sotva dvě hodiny trvá přesun několika set ovcí na loď. Po krátké pauze následuje nakládání hovězího dobytka. Pomocí elektrošoků a tyčí popohánějí pracovníci dobytek směrem do lodi. Hovězí dobytek je často znavený po předchozím silničním transportu, takže často padá únavou. Jediné, co jej dokáže znovu vstát jsou elektrošoky.

Některá zvířata mají strach nastoupit na loď a proto se vzpírají. Proto jako šílení mlátí pracovníci tyto zvířata, aby se uklidnila. Po nalodění je čeká další utrpení v podpalubí, protože žádné ze zvířat nikdy v životě neplulo na lodi, z čehož je jim navozován silný stres. Pokud zvíře již nemá ani tu sílu vstát, je přivázáno za nohu a pomocí jeřábu je přeloženo na loď. Při této metodě dochází často ke zlomeninám.


Překládání ovcí
na loď

Vyčerpaná kráva popoháněná
nadávkami a kopanci přepravce

Tento způsob nakládání láme končetiny

Transporty kuřat
Z 250 milionů zvířat, které opustí ročně evropské hranice je to 230 milionů kusů slepic, či kuřat. Tyto transporty jsou zdrojem největšího utrpení. Miliony zvířat umírají již v prvních hodinách transportu. Transporty kuřat jsou dotovány EU. Čili: pokud jsou vyvezena kuřata ze země EU, potom obdrží vývozce dotaci z Bruselu. Ovšem zvířata za toto zaplatí mnohem více: více jak 24 hodin musí kuřata strávit v přepravních bednách na nákladním voze. V létě umírá mnoho kuřat z přehřátí, v zimě z podchlazení. Ale jejich trápení začíná již před transportem. Po 15 měsících strávených v přítmí haly jsou slepice přesunuty, resp. napěchovány po čtyřech do plastových přepravek. Častou mají zlomené nohy, či křídla. Velikost této přepravky je prakticky stejná jako klasická bedna na rohlíky, či chleba jen se liší ve výšce. Když se plastikové přepravky vynesou z haly, slepice poprvé v životě vidí slunce. Často jsou oslněny takovým množstvím světla po 15 měsících života v pološeru.

Veterinář si prohlíží apatická, vypelichaná kuřata se zkrácenými zobáčky a může pouze konstatovat, že je nich dobře vidět "jejich" snesených 250 vajec na kuře za 15 měsíců.

Navíc se ještě sestavují nové krmné směsi, které mají dále zvyšovat produkci vajec. Z 250 na 259. Na kuřatech je "vidět", že jim takový pobyt a strava svědčí a přináší mnoho radosti…

Potom jsou plastikové přepravky naloženy na nákladní auto. Ne všechny kuřata dorazí živá na své místo určení. Nákladní vozy nejsou přizpůsobeny, aby zde byla možnost nějaké cirkulace vzduchu. Proto mnoho kuřat uprostřed tohoto moře plastikových přepravek jednoduše pojde na nedostatek vzduchu. Transport začíná zrána, teď je večer a řidič zastavuje. Jde si dát sprchu a odpočinout si. Kuřata zůstávají přes noc v nákladním voze. Další den jsou zvířata vytažena z přepravních boxů a na jatkách navěšena na háčky a "popravní" pás.


Nakládání slepic do přepravek
velikosti bedny od ovoce

Zatímco je řidič na večeři, slepice
trpí a pomalu umírají v letním horku

Panika a strach
slepice které se poda
řilo dosat ven

Čekání slepic po transportu na
smrt


Konečná stanice
zvířat po dlouhém
transportu - jatka

Pohled na vyčerpané
a nervózní slepice v "přepravkách"

Musí toto být?
Proč civilizované národy dopouští, aby se každý den konala tyto dramata? Proč se živá zvířata přepravují na takové velké vzdálenosti? Proč nejsou zvířata zabita v místě, odkud mají být transportována a není přepraveno jejich maso? Pokud se zeptáte politiků, či speditérů, nedokáží vám odpovědět. Lidé odmítají často kupovat maso, které pochází ze zahraničí, protože nebylo zpracováno dle norem platných v té či oné zemi. Proto vznikl tento obchod, kdy jsou zvířata z jiné země dopravena na místo určení jako živá a tam potom zpracována dle norem daného státu.

Navíc se takto dají vydělávat slušné peníze, protože zvířecí transporty jsou často dotovány. Dovozem dobytka z jiné země se také dá ušetřit. Zatímco v jedné zemi je nákupní cena hovězího dobytka vyšší, v další je potom mnohem nižší, tudíž vyplatí se jej dovést. Nelze opomenout masivní subvencování těchto transportů Evropskou unií, která vyplací za jednu živou krávu dopravenou na místo určení až 1000 DM. Rovněž tak vyplácí 100 DM za každé tele dopravené na jatka - zde se jedná o tzv. Herodotovy zvířecí transporty, které přepravují často několik dnů či týdnů stará telata jako odpad mléčného průmyslu na jatka kde jsou brutálně zabíjena. Zákon na ochranu zvířat EU povoluje přepravu až týden i déle. Stejně jako povoluje, tak i ignoruje zákony zemí přes které tyto transporty projíždí. Např. v Rakousku je povolena maximální doba přepravy zvířat 6 hodin a přesto Rakousko vesele dále tyto transportéry projíždějí. Byrokraté z Bruselu navíc jen velmi neradi jednají o těchto transportech a týrání zvířat. Poslední demonstrace ochranářských spolků konaná v červenci na Rakousko-německých hranicích byla za velice silné policejní asistence (přes 50 plně vyzbrojených policistů + další v záloze), kteří měli zabránit ochranářům blokádě transportérů a publikování otřesných záběrů. Bylo evidentní, že EU nemá zájem odkrývat tento krvavý obchod.

Co můžeme udělat?
Téma zvířecích transportů je velice úzce spojeno s týráním a utrpením zvířat. Možná vás napadne, jak se dá takovým zvířatům pomoci. Lidé, jako spotřebitelé mají pouze jedinou možnost: svým vyjádřením svého postoje a omezením, či vyloučením spotřeby masa a vajec.

Hromadné zvířecí chovy a jatka: Každý musí vědět kolik masa bude chtít dále požívat po zveřejnění těchto informací.

Farmaceutický a kosmetický průmysl: Každý člověk musí vědět, zda-li dá přednost produktům netestovaným na zvířatech, či bude dále kupovat produkty testované. Rovněž svým vyjádřením k postoji ke svému zdraví a péčí o něj bezmasou stravu, psychohygienou a sportem nebude muset vyžadovat chemické léky, které mimo testování na zvířatech přinášejí i vedlejší účinky a v případě nemoci se zaměří na alternativní léčebné metody, jako je homeopatie, či léky založené na přírodní bázi (byliny, extrakty z bylin apod.). Tyto nejenom že se netestují na zvířatech, ale jsou šetrné k životnímu prostředí, jsou vysoce účinné a zároveň levné. Tímto se také odlehčí zdravotnictví, které se díky lidem, jež otravují své tělo masem, alkoholem, nikotinem a drogami, utápí v dluzích a není schopno poskytnout dostatečnou zdravotní péči všem potřebným.

Drobná zvířata: Zkuste se zamyslet nad tím, jaké utrpení musí zvířata vystát při transportu z tropů. A jak je pro ně nepřirozené přebývat po zbytek života v klecích, či vytrženě ze svého přirozeného životního prostředí. Rozmyslete si, zda-li si koupíte papouška, který bude muset být uvězněn v kleci a bude nešťastný, či si pořídíte např. pejska, který nejenom že je přizpůsobený našemu podnebí, ale hlavně může být venku na čerstvém vzduchu.

Utrpení dojnic

26. dubna 2009 v 13:11 | www.ohz.cz |  Velkochovy
Více masa, ještě více mléka v ještě kratším čase - to je jasný cíl velkochovů. Přes 40 litrů mléka denně dokáží nadojit krávy "údernice", ale to ještě stále nestačí. Nepřirozený způsob chovu, nepřirozené podmínky k životu, omezený prostor, minimum možností k výběhu a další faktory vytváří z těchto "užitkových" zvířat nemocné a přemedikované "stroje" na mléko a maso. Dříve měla jedna kráva za celý svůj život deset až patnáct telat a dosahovala věku 7 - až 9 roků, ovšem v současnosti tak dlouho krávy nežijí. Je neekonomické, aby se kráva vydržovala ve velkochovech "jen tak" - příliš by se to prodražilo, proto je po dvou až třech telatech a vydojených stovkách litrů mléka zpracována na maso.

Zatímco v minulosti se krávy popásaly na loukách celé léto a také na podzim, realita současnosti je jiná. Krmivo, které dostávaly, byly kvalitní pícniny a ne to dnešní "obohacené" o hormony a antibiotika a často také s plísněmi. Ještě před revolucí byly krávy v tehdejším Československu zkrmeny tunami arašidů napadených plísní, které byly dovezeny ze zahraničí jako levné krmivo. Pozůstatky si lidé "nesou" ve svém těle, protože vše přechází do mléka a masa a potom do lidského těla...

Okolo 90 % krav v současnosti musí v chovech stát, jen málo se může volně v létě a na podzim pást na louce. Nedostatek pohybu se na kravách podepisuje často bolestivým způsobem: deformacemi, záněty kloubů... V moderních chovech totiž zvířata stojí na roštových podlahách, které pro ně nejsou přirozené. Často se také používají speciální "trenažery" pro krávy, jež je mají donutit v chovech své výkaly vylučovat tam, kam mají - do připravené "odpadní jámy". Pokud se tak nestane, je jim uštědřena elektrická rána. V mnoha případech jsou tyto "metody" pro zvířata nejenom stresující, ale také bolestivé a nepřirozené. Tento permanentní stres a extrémní úbytek přirozené schopnosti pohybu zapřičiňuje mimo jiné také zmenšené schopnosti rozmnožování, jež jsou "léčeny" hormony a antibiotiky.

Stále časteji se projevují následky nepřirozeného chovu, neodstatku pohybu a stresu při porodech telat. Krávy jsou velice po porodu vyčerpané. Protože jen málo chovů má zřízena speciální místa pro porod, telata jsou narozena přímo v chovech. Děloha krav po porodu zůstává viset z těla ven - na rošotvé podlaze. Takto se může zamotat nebo na ni může stoupnout sousední kráva. Pokud se včas nevrátí na původní místo - následuje vykrvácení, či čas od času rovnou cesta na jatka.

Mnoho lidí v současné době netuší, za jakou cenu je mléko. Kráva mléko nedává "jen tak". K tomu, aby produkovala mléko jsou zapotřebí telata, která kráva musí porodit. Kráva je inseminována uměle, tele u ní nezůstává, je po porodu umístěno do teletníku a krmeno "břečkou" ze sušeného mléka, soli, vitaminů, antibiotik a posléze jde na jatka. Toto lze vyjádřit velice jednoduše: velká poptávka po mléku = více oplodňovaných krav = více telat, která jsou defakto "odpad" v mléčném průmyslu a jediné zužitkování je na telecí maso. Nezapomínejte, že telata, i když nejsou lidská mláďata, jsou také děti, které zažívají utrpení.

Zcela jistě vás bude zajímat, že v rámci vyšší produkce mléka se používají geneticky produkované hovězí růstové hormony BST, vyráběné koncernem Monsanto Chemical Co., jež používá řada podniků. Slouží ke zvyšování produkce mléka u krav. V Evropě stále ještě pololegální, ovšem vše je na "dobré cestě" k jejich povolení a to hlavně zejména z konkurenčních důvodů, protože v USA od roku 1993 se tento hormon může používat a to v mléčném průmyslu!

Zvýšení produkce mléka o 10 - 30 % vede k:

· zvýšení nemocnosti zvířat (zejména pak rychlé vyčerpání organismu díky vysoké produkci mléka)
· změně podstaty mléka - jeho kvalita (hormony, nekvalitní krmivo, antibiotika...) a další zpracování (homogenizace, pasterizace apod.) z něj činí potravinu nejen nevhodnou, ale jak stále dokazují vědecké studie a nakonec i nemoci u lidí, jež konzumují mléko - také škodlivou až nebezpečnou.
· krachu malých producentů mléka, kteří nemohou konkurovat cenám mléka z velkých podniků.


"Trenažér" pro krávy, které se
tak učí vyprazdňovat na jiné místo
než na kterém stojí. Omyl se platí
elektrickým proudem.

Pohled do středního velkochovu
s hovězím dobytkem.
Celý rok jsou zvířata uvázána na
krátkém řetězu bez výběhu ven.

Těžké deformace kloubů díky
roštové podlaze, nedostatku
přirozeného pohybu, ale
také živočišné moučce v krmivu
která překyseluje
organismus a bere vápník z kostí

Pokud se děloha krávy po porodu
neumístí zpět, hrozí nebezpečí
vykrávcení




Těžká deformace kloubů
s otevřeným hnisavým zánětem

Deformace kopyta díky roštové
podlaze a nedostatku pohybu

Poslední článek potom tvoří reklama a prodej mléka a mléčných výrobků. Že se jedná o obrovský byznys snad není ani třeba připomínat. Velmi rafinované televizní reklamy na mléčné výrobky, při kterých se zneužívají za nemalé finanční honoráře známé osobnosti - poslední byl Jaromír Jágr, z jehož úst lezla slova, na něž určitě nepřišel on sám, ale spíše marketingový ředitel mlékárenské společnosti. Mléčné výrobky, jež při blližším prozkoumání složení připomínají spíše chemickou továrnu, než potravinu, čokolády z "pravého alpského mléka" (chov těchto krav tak mohl maximálně ležet pod Alpami...), klamání, prázdné fráze a balast - nic víc. Zdůrazňovaná zdravotní prospěšnost mléka, bez komentáře. Jakou zdravotní prospěšnost může mít pasterizované, homogenizované, umělými vitamíny obohacené, slazené, chemicky stabilizované mléko? Používejte svůj zdravý selský rozum!


Co můžeme udělat?
- zkuste omezit spotřebu mléka a mléčných výrobků, nejenom že prospějete svému zdraví, ale vzpomeňte si také na tu jednoduchou rovnici uvedenou výše: velká poptávka po mléku = více oplodňovaných krav = více telat na jatkách a zbytečné utrpení... Jeden vegetarián během svého života nepřímo ušetří v případě krav asi 4 jejich životy.

- zajímejte se, odkud pochází hovězí maso, které nakupujete

- nekupujte telecí maso


Autentická reportáž studentky veterinární medicíny ze své praxe na jatkách

26. dubna 2009 v 12:39 | Krystýna M. |  Jatka
Ještě štěstí, že jsem si vzala starou bundu. I když je teprve začátek října a sluníčko svítí, je pěkná zima. Dávám ruce hluboko do kapes a přitom se dívám na přátelský obličej ředitele jatek, který mi vysvětluje, jak to zde chodí: "Všecha nemocná zvířata, která zde dorazí posíláme zpět a to stojí dodavatele citelnou pokutu. Pokud se to někdy stane, tak také poprve a naposled". Poslušně přikyvuji a v duchu si říkám: "Jenom vydrž, musíš těchto šest týdnů vydržet a pak bude dobře." "Co se stane s nemocnými prasaty?". "Pro ty jsou speciální jatka." V duchu uvažuji o tom, jak probíhají transporty zvířat a že jsou často v rozporu s právem na ochranu zvířat. Mé úvahy se zhmotňují v podobě dvojpatrového chrochtajícího a kvičícího transportéru, který přijíždí k betonové rampě. A k tomu jednotvárnost krajiny, ranní přítmí; toto vše ve mně vytváří něco neskutečného, něco co mi připomíná záběry z televize, kde v dokumentech z druhé světové války ukazují všechny ty nekonečné řady vagónů s těmi bledými tvářemi lidí uvnitř, kteří se krčí a bojí.

A najednou jsem uprostřed toho všeho. Něco takového se zdá lidem v těch nejhorších nočních můrách, ze kterých se budí polití potem: uprostřed řídké mlhy, v chladném ránu a pološeru v tomto zařízení, které mi připadá jako ze špatného snu, okolo mě beton a uvnitř bílé kachličky a toto všechno na okraji lesa; zde se odehrává to, o čem nikdo nechce vědět.

Omráčení prasete

Křik zvířat, to je první, co slyším každé ráno, když sem přijdu, abych zde byla na povinné praxi. Pět roků studia a teď musím být zde. Vše ve mně vře, jen myslím na to, až skončí další den mého utrpení. Jsem z toho zděšená a zhnusená; můžu se jenom dívat a nic nemůžu udělat. Už když vystupuji z autobusu, tak z dálky slyším křik prasat, který mnou projíždí jako nůž. Šest týdnů mně budou křičet do uší, hodinu za hodinou, bez přestávky. Vydržím. Pro mě to za chvíli skončí. Ale pro ta zvířata nikdy.

Prázdné prostranství, přijíždějící transportér s hovězím dobytkem, poloviny prasat na hácích. Vše úzkostlivě čisté. Hledám vchod. Přijíždějí další dva transportéry s dobytkem. Ještě pár schodů a jsem uvnitř. Tady je vše vykachličkované. Ani živáčka. Hledám šatnu pro dámy. Skoro sedm hodin, oblékám se: bílá, bílá, bílá. Vypůjčená helma se mi komicky houpe na hladkých vlasech. Holínky jsou mi velké. Slušně zdravím: "Dobrý den, jsem nová praktikantka". Ještě se musí vyřídit formality. "Příště si oblečte něco teplého, jděte za ředitelem a dejte mu vaše zdravotní potvrzení. Dr. XX vám řekne, kde začnete".

Ředitel je dobrosrdečný pán, který mi vypráví o starých dobrých časech, kdy jatka ještě nebyla privatizována. Nakonec se rozhodnul, že mě zde osobně provede. A tak přicházíme nejprve na rampu. "Začínáme v pět hodin ráno", říká. Vidím náklaďák plný prasat, který se tady vykládá. Vidím jejich neklidné a zmatené oči. Jedna velká svině vráží nervózně do ostatních prasat. Ředitel ji několikrát udeří do hlavy. Prasata se vykládají dále. Vidím popoháněče, který jim rozdává silné rány gumovou hadicí. Teď už se nedivím, proč mají prasata na sobě tolik červených šrámů. "Elektrickou tyč pro prasata nepoužíváme", rozebírá ředitel. Zvířata se potácí nejistě na svých malých nožkách, některá zakopnou, některá se vzpírají a odmítají se pohnout z místa. Popoháněčí je koupou a mlátí jako o život. Stojím jako zařezaná, dívám se na toto divadlo a říkám si: "Toto určitě není pravda, já musím snít!"

Ze zadu se mi něco otře o nohu. Otočím se a vidím dvě ostražité oči. Mnoho přátel zvířat, které znám, hovoří o oduševnělých pohledech koček a věrných psích očích; nikdo však nemluví o inteligenci a zvědavosti v očích prasat. Tyto oči jsem viděla ještě mnohokrát: plné strachu, bolesti a potom bez života... Mou myslí jako nůž opět projela myšlenka, která se mi hodněkrát denně ještě bude v příštích týdnech opakovat: "Jezení masa je zločin, zločin ..." Prohlídka pokračuje dále a končíme v odpočinkové místnosti, kde zaměstnanci mají pauzu. Otevřeným oknem je vidět na posuvný pás, kde se pohybují nekonečné řady rozpůlených a bledých mrtvých prasat. Sedí tam dva zaměstnanci u snídaně. Chleba s klobásou. Jejich bílé pracovní pláště jsou ušpiněné od krve, na holínkách visí kousek masa. Zde ten nelidský řev není tak slyšet, narozdíl od otřesného řevu v hale, který mi projížděl jako jehly tělem. Vracíme se zpět k posuvnému pásu, kde mě vyleká jedna prasečí půlka, která s pleskotem narazí do druhé. To snad není pravda; to je absurdní - nemožné.

A potom začíná opět ten kolotoč. Křik zvířat, hluk strojů, pronikavý zápach krve a horké vody. Blýskající se nože, poloviny zvířecích těl a hlavy zvířat bez očí. Kusy masa, orgány padající do odpadního pásu, ze kterého se line odporný zápach. Lidé v bílém, pracovní zástěry od krve, pod helmami nebo čapkami obličeje, se kterými se člověk potkává v kině, vlaku, supermarketu. Bezděčně by měl člověk čekat surovce, ale je to hezký dědeček od vedle, či mladý muž z ulice, které potkávám. Pan ředitel mi ukazuje dnes rychle ještě prázdná jatka pro hovězí dobytek. "Hovězí dobytek zde bude v úterý..." a předává mě dámě a říká mi: "Hovězí jatka si můžete v klidu prohlédnout později". Doufám, že se k tomu během těchto tří týdnů nedostaneme.

Rozřezávání trupu

První den je pro mě šibeniční. Sedím v malé místnůstce vedle odpočívárny a stříhám hodinu za hodinou malé kousky masa na zkoušku, které mi pravidelně nějaká krvavá ruka podá z jatek. Každý kousek je jedno zvíře. Potom se provede zkouška na svalovce (parazita v mase). Ještě se tady nikdy tento parazit nenašel, ale je to předpis.

Přístí den jsem přidělena k jednomu stroji, kde se odděluje rohovina, či parůžky od hlav. Musím pracovat rychle, je zde velký spěch, pás běží a běží. Vedle mě horlivě pracuje kolega, který rozřezává prasata na polovinu. Ke vší smůle mně krev stříkne až do obličeje. Při této práci není možné zůstat suchý. Se zatnutýma zubama sekám dál, musím spěchat. Venku se začíná rozednívat a já si musím dávat pozor na prsty, abych si je nepořezala. Příští den vybírám vnitřnosti ze zabitých zvířat. I když je to nepříjemné, raději nepoužívám rukavice, protože mi v nich zůstávaly kousky vnitřností nebo krve a to je horší, než ruka od krve. Proč se točí horory, když je toto horor sám o sobě?

Opět řežu rohovinu a mám tupý nůž. "Dejte mi ten nůž - nabrousím Vám ho!" Vlídný děda, ve skutečnosti veterinární kontrolor, se na mě usmívá. Brousí nůž, přichází ke mně a chvíli mi povídá vtipy a zase jde zpět pracovat. Asi jsem se mu líbila, protože mi ukázal malý trik, jak zrychlit práci na běžícím páse. Vidí, že se mi to tady vůbec nelíbí a snaží se mě rozveselit. I ostatní si dělají legraci ze všech praktikantů, kteří zde přicházejí a jsou nejprve šokováni a potom se zatnutýma zubama dělají svoji práci. Ale dělají to dobromyslně, žádná šikana. Zjišťuji, že všichni nejsou ukrutní, jsou jednom otupělí touto prací, stejně jako já bych se časem stala otupělou také. Toto je ochrana jich samotných, jinak by to zde nesnesli. Ne, všichni ukrutní lidé jsou ti, kteří toto masové vraždění denně objednávají, zvířata chovají pro peníze a všichni, co vyžadují jejich maso.

Vyndávání vnitřností

Pomalu se stávám kolečkem v tomto velkém kolosu smrti. Dříve se toto vše dělalo ručně, nyní jsou k tomu stroje. Umrtvování zvířat se však dělá ručně. Když jsem třetí den viděla vykrvená prasata sebou ještě cukat, přejel mi mráz po zádech, i když jsem věděla, že jsou to jenom nervové záškluby. Bylo to jako v hororu; všude okolo mě cukající se mrtvoly.¨

Přijdu domů, padnu do postele a ráno vše opět začíná. Mí noví prozatímní kolegové reagují podrážděně. "Nedívej se tak nepřátelsky. Usměj se. Chceš být přece veterinářkou." Veterinářkou, ne řezníkem! Já to asi nevydržím. Tyhle komentáře. Tohle ospravedlňování zabíjení.

Omračování telete

Chtěla bych vypravovat o zabíjení hovězího dobytka, o upřímných hnědých očích, které jsou plné paniky. O jejich pokusech utéct, o všem tom mlácení, o tom, když zvíře stojí konečně připravené na umrtvení, o smrtící ráně, o tom, když jsou stahována z kůže a jejich těla rozřezávána a pověšena na háky. Vyprávění o tom, jak kůže děsivě mlaská, když se odděluje od těla, o automatickém noži, který zvíře rozpůlí, o tom, jak se vydělávají z očních důlků zvířat oči, které se hází do odpadu. O žlabu, kde padají všechny vnitřnosti z rozpůlených těl a které jsou až na játra, srdce, svíčkovou a jazyk odvezeny a z kterých se připravuje krmivo pro psy.

Viděla jsem telátka s přivřenýma očima, jak se třásly a bály se smrti. Pro někoho jsou to kraví děti, pro někoho pouze odpad mléčného průmyslu, který se zpracovává na telecí maso. Jedno jsem pohladila po čele a podívalo se na mě svýma velkýma očima a já uviděla, že i zvířata mohou plakat.

Mé ruce, zástěra a holínky jsou potřísněné od krve za tu dobu, co jsem stála u běžícího pásu a řezala srdce, jazyky a játra. "Při zpracování hovězího se vždy člověk totálně zasviní", jsem připravena odpovědět. O tomto musím napsat zprávu, co se tady děje, i když vím, že mě nikdo stejně nebude poslouchat. Ale hodně známých se mě ptalo: "Tak co, jak je na jatkách?" Měla jsem chuť vyhodit telefon z okna nebo po nich vhodit mojí zkrvavenou zástěrou či holínkami. A reakce na moje výpovědi? "Jo, je to hrozné, ale já jím maso jenom málokdy..." Nnebo: "Hele, poslyš nekaz mi chuť". A ještě jedna odpověď, jež mi vždy hnula žlučí: "Ty jsi terorista, každý normální člověk se Ti vysměje!" Na památku jsem si vzala z jedné zabité krávy úplně malý zárodek telátka, který mám naložený v lihu jako Memento mori. A teď se smějte, vy "normální" lidé!

Hovězí dobytek umírá vykrvácením

Opět stojím u pásu, celá otupělá. Někdy se podívám na anonymní řady rozpůlených prasat sunoucích se po páse halou. Začínám být morbidní a říkám si, jaké by to bylo, kdyby zde viseli lidé. Anatomie prasat a člověka má hodně společného. A opět se zde line křik zvířat, která cítí blízkost smrti. V duchu jim přeji, ať to mají rychle a bez bolesti za sebou.

Právě poslední zastávkou v tomto děsivém kolosu je hala, kde se zabíjí. Pokud by si někdo přál vidět zhmotněný strach a hrůzu, ať jde sem. Ty jejich oči. Oči, které by měl vidět každý, kdo chce maso. Na jejich hlavu se přitisknou kleště a tělem projede elektrický výboj. Potom jsou zavěšena hlavou dolů a ještě s třepajícíma se nožkama pokračují dále, kde jim je rozříznut krk, ze kterého se valí krev.

Následuji řadu zvířat, pověšených na hácích, do další místnosti, kterou jsem nazvala "díra". Je vysoká a tmavá, plná sazí, zápachu a ohně. Zde se zvířata zbavují štětin. A potom následuje ona monotónnost: pověšení, rozřezání, vybrání orgánů, jejich roztřídění a zchlazení.

Pravidelně se obracím k hodinám na stěně. Snad nikde čas neubíhá pomalu tak, jako zde. O pauze honem utíkám do umývárny, kde ze sebe drhnu krev a kousky masa. Nedá se tady jíst; buď jdu ven nadýchat se čerstvého vzduchu, nebo skočím do obchůdku s pekárnou, kde se dá posedět a zahřát u šálku kávy. O dvacet minut později opět na pás. Jezení masa je zločin, zločin. Žádný masožravec nemůže být můj přítel. Nikdy. Nikdy víc. Každého, kdo jí maso, by měli poslat zde, aby si prožil to, co já, aby viděl to, co já; vše od začátku až do konce.

Nejsem zde proto, že se chci stát veterinářkou, ale proto, že si lidé myslí, že musí jíst maso. A nejen to: protože jsou zbabělí. Sterilně zabalený řízek, salám, či maso v supermarketu, které si kupují, nemá totiž žádné oči, nemůže vypovídat o tom, co se stalo, nekřičí strachy. A co na to řeknou ti, jež se živí těmito znesvěcenými mrtvolami? "Neblázni, každý normální člověk jí maso!"

Jednoho dne přišel rolník s masem na zkoušku ohledně parazita svalovce. Doprovázel ho malý chlapec, mohl mít tak deset nebo dvanáct roků. Je hrozně zvědavý, dívá se na pracovní desku a já si říkám, že kdyby tyto děti viděly tu hrůzu a utrpení, snad by existovala naděje. Ze zamyšlení mě vytrhne jeho nadšené volání na otce: "Tati, podívej se! Paráda! To je ale veliká pila!" Kdyby jenom tušil, k čemu slouží - k řezání hlav hovězího dobytka...


Večer v televizi vidím ve zprávách, že bylo zavražděno a rozčtvrceno mladé děvče a jeho tělo bylo nalezeno na několika různých místech. "Něco podobného jsem viděla tento týden tisíckrát", prohodím. Tak, teď už jsem nejen teroristka, ale také padlá na hlavu. Padlá na hlavu, protože srovnávám jednu vraždu člověka v televizi a tisíce zavražděných zvířat za jeden týden jenom na těchto jatkách.

Být člověkem, prý pánem a ochráncem všeho tvorstva, a přitom objednávat masové vraždění - pro kus masa? Není to ironií? Zvláštní svět. Zvláštní svět, kde umírají telátka v těle krávy, ještě dříve než se narodí, když jsou vyříznuta z dělohy. Opravdu jedinečná vizitka pro člověka.

Tyto dny děsu však pomalu končí. Naposledy odcházím, dveře se za mnou zavírají a doprovází mě listopadové sluníčko na autobusovou zastávku. Když překračuji ulici, vidím transportér plný hovězího dobytka, který jede na jatka. Jdu dále a už se neotáčím, tuhle část mám již za sebou a teď musím zkusit na všechno zapomenout a žít dál. Každý z nás se od těchto hrůz však může oprostit. Stačí si říct ne, ne a ještě jednou ne, nebudu jíst maso!

Kvůli malému kousku masa připravíme tyto bytosti o světlo a život, který jim byl dán proto, aby se na tomto světě radovali (Plutarchos).

Chov hospodářských zvířat

26. dubna 2009 v 1:06 | www.ohz.cz |  Velkochovy
Pokud byste si rádi prohlédli prasečí, dobytčí, či kuřecí chovy, bude to jedna z největších drzostí. Zvířecí produkce dneška je silně tajena. Pokud se spotřebitel dozví, jak tato zvířata žijí - v dlouhých halách bez oken, nebude snad potom ani chtít kupovat vejce a maso z těchto hromadných chovů.

Prasata: život v tmavém chlévě
"Opatrně se silným, či nenadálým osvětlením", mohlo by to některé z prasat stát život, říká zaměstnanec. V jednom chlévě žije okolo 200 prasat v úplné tmě, která je jen občas přerušena mdlým světlem. Asi deset prasat leží na špinavé betonové zemi, některé hlodají (prasata si ráda v přirozeném prostředí hrají) visící řetězy, které jsou tu pro krácení "dlouhé chvíle". Zbytek je u sebe tak těsně namačkán, že se sotva může pohnout. Však pohyb není vítaný, protože musí během čtyř, pěti měsíců prasata zvýšit svoji hmotnost na 110 kilogramů.

Když se rozsvítí světlo, naskytne se vám smutný pohled. Prasata začnout kvičet a vstávají. Většinou se drží na třesoucích se nožkách. Jen s obtížemi se na nich udrží. Díky tomu, že musí žít na mřížovité, či betonové zemi, jsou jejich klouby postiženy a deformovány záněty.

Mřížovité podlahy jsou dnes ve velkochovech obvyklé. Představují totiž enormní ušetření práce, prtože výkaly a moč propadávají skrze tuto podlahu do septiku a nemusí být vyváženy. Takto jsou ušetřeny pracovní síly. A malí zemědělci nemohou prakticky těmto velkochovům konkurovat.

Doslova na silnici zemře každý rok 400 000 prasat, když jsou přepravována na jatka. Zemřou na selhání srdce. Protože jsou celý život zavřeny v tmavých chlévech, je pro ně transport nesmírně stresující. Hluk a spěch při nakládání připraví nejedno zvíře o život. Ve velkochovech stačí dokonce i silnější prásknutí dveřmi a může to stát zvíře život. Příčina tohoto všeho je život v tmavých chlévech. Slunce, které prasata vidí při transportu je jejich první a poslední skutečné světlo v jejich životě.

Protože je velká poptávka po libovém masu, jsou proto zvířata také speciálně šlechtěna. Prasata mají nyní menší tukovou kožní vrstvu, protože po této není velká poptávka. Zato mají nyní větší pohrudnici pro kotlety. Tělo je ve srovnání s vnitřními orgány mnohem větší, jednoduše řečeno - srdce vykonává pouze třetinovou práci, než by v poměru ke stavbě těla vykonávat mělo. Následek? Zvířata umírají bez vážných příčin na selhání srdce.

Prasata namačkaná vedle sebe vtěsném
chlévě

Záněty kloubů vinou roštové podlahy

Tmavý chlév s podlahou pokrytou výaly

Jako prevence hryzání ocásku u prasat - upálené konce


Medicínské prostředky pro růst a proti srdečnímu infarktu
Medicínské prostředky jsou často užívanými látkami, kterými jsou "krmeny" zvířata. Před transporty na jatka jsou zvířatům aplikovány tzv. tranquilizéry, což jsou uklidňující prostředky jako je např. valium. Také jsou používány tzv. betablokátory, či dokonce různé drogy k uklidnění zvířat. Tyto drogy byly zpětně nalezeny v mase každého čtvrtého prasete.

Medicínské prostředky nejsou používány jen před transportem na jatka. Ve velkochovech je třeba chránit zvířata před infekcemi různého druhu, které by tam bez podávaných antibiotik jinak hromadně propukaly. Některá antibiotika mimo ochrany před infekcemi urychlují růst zvířat.

K tomuto všemu se rovněž přidávají prasatům hormony, které nejsou pro spotřebitele zrovna bez rizika. A proto se maso takto týraných zvířat z velkochovů nazývá PSE-Maso. PSE je americká zkratka pro pale (bledý), soft (měkký) a executive (vodnatý) - čili bledé, měkké a vodnaté maso. Toto je znát především při pečení, či smažení, kdy se podstatná část jeho váhy ztratí a chutná potom jako lepenka. Stručně řečeno - výsledek takového "chovu" prasat = lidské zdraví ničící vepřové maso ubohé kvality.

Prasnice - život v nehybné poloze
Také prasnice musí trpět. Dvakrát v roce mají deset selat. Když jsou březí, jsou přesunuty do malého boxu. Při vrhu musí ležet pouze na jedné straně, protože při převrácení hrozí díky nedostatku místa, že budou selata rozmačkána. V tomto boxu stráví měsíc. Po této době jsou selata odebrána a jdou to tzv. "předkrmny". Když je jejich hmotnost zvýšena na zhruba 20 - 30 kilogramů, putují do tmavého chléva, kde zůstávají do té doby, než se jejich hmotnost zvýší na 110 kilogramů. Pokud je zvířatům znemožněn pohyb, jejich hmotnost se zvyšuje denně zhruba o tři čtvrtě kilogramu. Za 4 - 5 měsíců jsou prasata připravena na jatka.

Během prvního dne života chovatelé zbavují prasata zubů. Je to z jednoho prostého důvodu. Když jsou prasata namačkána vedle sebe ve chlévě, stávají se často agresivními a hryžou si ocásky. Existuje i další způsob - zkrácení ocásků.


Kastrace selete bez umrtvení

Prasnice v kleci s mláďaty

Většina života strávená v kleci

Prasnice redukované na porodní stroje

Telata: život ve "vykrmovacích boxech"
Telatům je určen životní prostor jen o málo větší než je jejich tělo V praxi to znamená že zvířata stojí vedle desítek dalších ve tmavých velkochovech a to v dřevěných či mřížovaných bednách, ve kterých nemají šanci se otočit. Na přední straně tohoto "boxu" se nachází prostor veliký právě tak, aby jím mohl tele prostrčit hlavu a dosáhnout na kbelík s tekutou výživou.

V tomto kbelíku se nachází bílá kaše, která se skládá ze sušeného mléka, soli a tuku. Díky soli mají telata často žízeň. Protože nedostávají nic k pití, jsou nuceny znovu a znovu alespoň částečně "šidit" žízeň požíváním tekutého krmiva. Díky tomuto přijímají potravy dvakrát tolik, než přirozeně. To znamená, že také dvakrát tak rychleji přibírají na váze, je to také dáno tím, že jsou uvězněny v boxu, který jim znemožňuje pohybovat se.

Normálně musí zvířata také po určitém čase dostat tzv. tuhou stravu. V tomto případě se to neděje. Protože přidáním tuhé stravy by byl zajištěn přísun železa. Pro prodejce má nejvyšší cenu maso, které je chudé na obsah tuku, protože jde dobře na odbyt. A nejjednoduší způsob, kde zajistit takové maso, je od mladých zvířat.

Tato telata v těchto boxech rozhodě nevypadají, jak si je lidé představují, jako telátka spolu s kraví maminkou pohromadě. Vysoká produkce a poptávka po mléku je příčinou potřeby vysokého oplodnění krav. A jak lépe zužitkovat odpad mléčného průmyslu - telata, než jako zdroj kvalitního masa. Během půl roku získají hmotnost 250 kilogramů a jsou připravena na jatka.

Díky takové stravě, která je telatům podávána, vzniká záměrně chudokrevnost, díky které mají potom tolik žádanou bílou barvu masa. Sama telata však pociťují chudokrevnost, proto se snaží získat alespoň náhradní zdroj železa olizovaním trubek na mřížích. Toto je pochopitelně nevítané. Aby se tomu předešlo, jsou mříže obaleny gumovou hadicí.

Takováto nepřiozená strava a chov tedy zapříčiňuje to, co ještě dnes pořád spotřebitelé žádají: bílé, netučné telecí maso...

Před tímto půročním trápením telata jsou ji po jednom týdnu odejmuta matce a vsazena do těchto boxů. Tyto jsou pochopitelně pro ně příliž úzké. Krátce před transportem na jatka se tele v tomto boxu jen stěží pohne. A k tomuto musí ještě stát na mřížové podlaze.

Řešením tohoto prolému je zakázat tyto boxy, což se stalo např. ve Velké Británii. Bylo totiž dokázáno, že způsobují zvířatům velké utrpení.

Zakázání těchto teletníků záleží na vás - spotřebitelích. Musíte demonstrovat nekupováním telecího masa, že nesouhlasíte s takovýmto utrpením.



Tele bučící po své
matce


Telata uvězněná
v malých boxech

Hned po narození na
krátký řetěz a antibiotika

Život telat v malých boxech

Smutný pohled

Drůbež - dlouhé utrpení nebo dřívější smrt
Zkuste si představit, kdyby vás někdo zavřel do malé místnosti bez oken a jen se slabou žárovkou, která svítí ve dne a v noci spolu s deseti dalšími lidmi, z nichž polovinu nemůžete vystát. A je tam těsno. Můžete se sotva otočit. Stojíte bosi na drátěném roštu. A v této místnosti musíte strávit jeden rok. Pravděpodobně začnete velice brzy mlátit na dveře, stejně jako zbytek lidí, nadávat a začnete být agresivní. A přesto toto vše není k ničemu, nikdo neotevře. Až po jednom roce, se dveře otevřou a vy uvidíte slunce - poprvé a naposledy, protože budete muset zemřít. Ano, takový je život kuřat. Snad to je banální a ne úplně nové přirovnání. Snad to je nesmysl, srovnávat člověka a kuře. Otázku inteligence zvířete teď ponecháme stranou, zkusme si představit, že pociťuje pravděpodobně stejné utrpení jako lidé. Kdo může s jistotou tvrdit, že kuřata, či jakékoliv zvíře nemůže pociťovat bolest? Ví toto ministr zemědělství?

Slepice a kuřata takto musí trávit svůj život. Po čtyřech, či po pěti v jedné malé kleci. 12 - 15 měsíců. Velikost prostoru, na kterém musí žít odpovídá formátu papíru A4. Podlaha této klece je zhotovena z tenkého drátu. Je to kvůli tomu, aby mohly vejce padat na posuvný pás. Z dalšího posuvného pásu dostanou slepice automaticky krmivo a vodu. Chovy jsou tmavé, pouze občas jen slabě osvětlené.

Slepice jsou poškozovány nejen psychicky, ale i fyzicky, díky způsobu chovu. Pár příkladů: zlámaná, či poškozená křídla a nožky, vytrhané peří díky neustálému otírání o tenké klece, poranění očí, které si vzájemně ve svém utrpení způsobují.

Takto chovaná slepice snáší mnohem více vajec, než slepice chované přirozeně. Díky tomuto se také během krátké doby vyčerpá zásoba vápna v kostech a dochází ke zlomeninám. Slepice jsou namačkány v obrovských halách, po 20 000 v jedné. Klece stojí ve dvou, třech, či dokonce šesti etážích na sobě, ve skoro nekonečných řadách.

2 miliony slepic snesou denně 1,5 milionu vajec. Krmivo se distribuuje automaticky, stejně jako snesená vejce. K tomuto je zapotřebí jen 24 pracovních sil. Kdyby toto nebylo automatizováno a slepice žily volně, muselo by pracovat 200 pracovníků.

Mnohým obchodníkům bylo jasné, že zavedením etážových baterií se dají vydělat a ušetřit velké peníze. Vzniklé průmyslové komplexy, kde se nachází etážové baterie s miliony slepic proto dobře prosperují. Díky tomuto mnoho zemědělců ztratilo schopnost konkurovat. Zatímco ve vyspělých zemích se od takového týrání zvířat opouští a etážové baterie jsou rušeny, v České republice toto zůstává při staru a miliony slepic musí trpět.



Panika a poruchy v chování

Nekonečné řady klecí...
Řada slepic takový "chov"nepřežije

Odpad

Odrásané peří z klece

Pohled na slepice týrané v klecích

Kuřata: několik set tisíc jich zemře první den života
Když se kuřata vylíhnou, musí jich polovina hned zemřít. Týká se to kohoutků. Ti nejsou určeni pro výkrm, nýbrž pro "vytřídění". Kohoutci vajíčka prostě nesnáší, tudíž nejsou "vítaní". A co se s nimi děje po zabití? Jsou zpracováváni na krmivo pro prasata. Tyto praktiky neustávají ani přes velké protesty ochránců zvířat.

Stručně řečeno - vysoká produkce drůbežářského průmyslu sebou nutně musí nést i nežádoucí "elementy" - kohoutky, kteří nejsou ve výrobě upotřebitelní. Spotřebitel tedy vyžaduje nejen pro vejce utrpení kuřat, ale rovněž i kohoutků. Tito umírají často bolestivým způsobem. Ti "šťastnější" jsou udušeni v plynu, ti méně šťastní jsou naházeni do tzv. "masového mlýnku", kde rozsekají rotující nože. Další metodou je naházení do bubnu podobného tomu v pračce a ponoření do vody, až se utopí. Zbývající kuřata nečeká však žádný "med". Zhruba desátý den po narození na ně čeká horký nůž, který jim ucvikne kousky zobáčků, aby se v etážích později neklovala spolu se svými družkami do krve. Tato procedura je pro kuřata velice bolestivá, protože na konci zobáčku jsou nervová zakončení. Díky tomuto také nemá kuře možnost zobat zrní (kdeže by ho také ve velkochovu dostalo…), ale pouze zpracované granule krmiva nevalné kvality.



Kohoutci v kontejneru

Smrt v obřím mixéru

Co můžete udělat?
Jestliže (ještě) jíte maso, dávejte si pozor, odkud pochází. Zeptejte se vašeho řezníka, odkud pochází jateční zvířata. Kupujte maso pouze tam, kde si jste jisti, že nepochází z chovů, kde se týrají zvířata. Malá řeznictví se budou muset přizpůsobit poprávce zákazníků. V České republice však až na vyjímky je k dostání pouze maso z takovýchto velkochovů. Alternativu představuje maso zvířat, pocházejících z organického zemědělství. Je však obtížně k sehnání v dnešní době, kdy ještě lidé stále nakupují ono levné maso, nevalné kvality, pocházející právě z těchto velkochovů. Chcete-li další informace, týkajících se vlivu masa na fyzické i duševní zdraví člověka, navštivte sekci vegetariánství.

Dávejte si pozor na vajíčka, která kupujete v obchodě. V drtivé většině ty, u kterých není vyznačený původ, pocházejí z výše popisovaných velkochovů. Chcete-li nakupovat vajíčka s čistým svědomím, pak se informujte, odkud pochází. Prodávající je povinnen vám říct jejich původ. Pokud není známý, či dokonce je na obalu větička "drůbežářský závod xxx", nekupujte je. Přispíváte jinak k utrpení slepic. Žádejte vajíčka od zemědělců, která jsou sice dražší, avšak můžete je nakupovat s čistým svědomím. Ovšem opět v České republice je toto problém.

Pokud máte známé na venkově apod., není o čem mluvit. V opačném případě si dávejte veliký pozor při jejich nákupu. Můžeme vás uklidnit tím, že po jejich omezení, či vyloučení z jídelníčku můžete očekávat pouze zdravotní pozitiva a ne nedostatek "plnohodnotných bílkovin", jak ještě dokonce dnes tvrdí někteří "výživáři". Co se týče potřeby vajíček v porkmech, podívejte se do sekce vegetariánství, kde jsou recepty. Budete určitě příjemně překvapeni, jaké moučníky se dají připravit i bez vajíček. Další tip: napište na ministerstvo zemědělství ;-)


Požadavky ochránců zvířat k této problematice:
- Zákaz chovu prasat a telat na mřížových podlahách, místo toho jejich umístění na podlahu vystlanou slámou a možnost volného výběhu.

- Zákaz přivazování a přechovávání prasnic v klecích. Dostatečný prostor pro prasnice. 1/3 nebo 1/2 čtverečního metru je málo pro jedno zvíře.

- Zákaz vykrmovacích boxů pro telata a mřížovaných podlah. Místo toho chov telat ve stáří od osmi týdnů ve skupinách na slámě.

- Musí se najít humánní způsob zabíjení kohoutků, který nezpůsobuje jejich trápení.
- Zákaz ucvikávání zobáčků u slepic.

- Zákaz klecových chovů pro slepice a povinnost značkovat vajíčka, pocházející z těchto drůbežáren, aby spotřebitel dostal možnost volby.

- Přizpůsobit osvětlení přirozenému životnímu rytmu zvířatům ve velkochovech.

Záleží to na vás

24. dubna 2009 v 21:21 | www.svobodazvirat.cz |  Cirkusy
To, jak bude zacházeno se zvířaty v cirkusech, záleží na tom,
jak se k jejich chovu budeme stavět my všichni.


Ale co můžete udělat vy, kteří čtete tento text?
Zde je několik rad:

1. Nenavštěvujte cirkusová představení se zvířaty.

2. Nenavštěvujte ani otevřené zvěřince, které jsou u každého cirkusu.

3. Vysvětlete svým dětem, pokud chtějí navštívit cirkus, že zvířata zde chovaná nejsou v dobrých podmínkách. Vezměte je raději na procházku v přírodě nebo do dobré zoologické zahrady, kde jsou pro zvířata kvalitní podmínky.

4. Napište dopis svému zastupiteli na městském úřadě, kde se povolují jednotlivá cirkusová vystoupení, aby neposkytovali cirkusům se zvířaty možnost vystupovat ve vašem městě. Z příkladů v cizině je vidět, že je toto možné a je spousta příkladů měst, kde takové cirkusy nesmějí vystupovat.

5. Upozorněte příslušnou veterinární správu na přítomnost cirkusu ve vašem městě (cirkusy se někdy opomíjejí vůbec přihlásit - což je jejich povinnost) a vyžádejte si zde kontrolu a písemné výsledky. Veterinární správa je při podezření na špatné zacházení se zvířaty povinna reagovat a sdělit vám výsledky kontroly.

6. Pořizujte fotografie nebo videozáznamy vámi zjištěných cirkusů, zjišťujte počty zvířat a informujte nás. Je to veliká pomoc při mapování všech cirkusových zařízení.

7. Pokuste se získat sponzory, dobrovolné dárce a informujte veřejnost o naší Koalici a věcech souvisejících

8. Upozorňujte nás na jakékoliv informace o cirkusech a věcech kolem ochrany a chovu zvířat
Buďte aktivní a rozšiřujte informace o špatných podmínkách v cirkusech ve svém okolí.

Cirkusy nejsou zvířata. Zvířata nejsou cirkus.

23. dubna 2009 v 20:38 | www.stoptyranizvirat.estranky.cz |  Cirkusy
Laždý z nás byl alespoň jednou v cirkuse. A když nebyl, tak má natolik rozumné rodiče, že to nemusel vidět. Skákající klauni, míčky, lízátka, cukrová vata, červené bambulky na nos, kaskadéři, provazochodci. Nezní to skvěle? TOTO ANO!!! Na druhé straně také ale sloni, kteří se drží choboty za ocásky, na povel si sedají a vstávají, zvedají nohy, chobot a v některých případech vozí návštěvníky cirkusu.

Tygři, kteří jsou v kleci se cvičitelem ,,divokých šelem" zavřeni v kleci a předvádí různé skoky apod. A to nemluvím o proskakování hořící obručí.
Velbloudi, kteří chodí dokola po šapito, dělají podobné kousky jako koně.
A to je všechen jejich život. Zapomněla jsem však na ZÁKULISÍ cirkusů. A to zákulisí vypadá docela monstrozně.
Nářek, bití, krev, elektrický proud, facky, kopání, křičení, věznění v malých příbytcích, jestli se tomu dá vůbec říkat!

Týrání zvířat jako vyšité. A jak na to reagují občané a město? Každý rok přijede cirkus, postaví šapito. Pár dní tady zůstanou, z cirkusu se ozývá nářek věznících zvířat, koně přivázaní k zemi na řetězu stejně jako velbloudi, kteří koukají po kolemjdoucích a žebrají o kousek pamlsku a vody. Sloni, tygři a medvědi v klecích s tlustými mřížemi. Sotva zalezou do klece, tak hned jdou
na cvičení.

A proč my, obyvatelé města Náchoda a okolí chodíme do cirkusu? Protože to nevíme, co se tam děje? Proč někdo nepošle do cirkusů nějakou kontrolu, jestli se tam zvířata netýrají? Týrají se tam a všichni to vědí.Ale proč by se cirkusy zakazovali... Cirkusy přijedou na čistou louku, odehraje se pár představení, vyberou se neuvěřitelné peníze, zaplatí městu za pronájem pozemku, odjedou a zůstane po nich pošlapaná tráva, výkaly po zvířatech, odpadky apod. Lidé si to užijou, zaplatí a odejdou. Nezajímá je, jestli v tom je také něco jiného, než nastrojená zvířata
a šašci.

Proto Vás prosím o malé zamyšlení, jestli to stojí za to, aby Vaše děti musely koukat na týraná zvířata.

Jak to, že se pokusy na zvířatech staly tak uznávanou metodou?

23. dubna 2009 v 20:15 Vivisekce
Ať jsou výsledky jakkoli nespolehlivé, mají pokusy na zvířatech, ke kterým by lidé nikdy dobrovolně nesvolili, nesmírné výhody. Zvířata nemohou nesouhlasit. Lidských těl, tkání a krve, coby prostředků k rozvoji základních znalostí o našem organismu bylo vždy dostatek. Když se však k moci dostala západní katolická církev, autopsie byla papežským nařízením zakázána. Ve 2.století n.l. provedl římský lékař Galen nekonečnou řadu pokusů na zvířatech, aby předložil přes 500 prací, pojednávajících o fyziologii lidí. Mnohé z jeho závěrů byly naprosto chybné a přispěly k tzv. "temnému věku", nyní spojovanému se středověkem, kdy mocní církevní představitelé stále zamítali autopsii.

Mírnou nápravu této bezútěšné situace přinesla až renesance, kdy byl zkostnatělý církevní řád prolomen proudem ambiciózního renesančního intelektu. Autopsie odhalily lékařské nepřesnosti, které byly přijímány 1300 let, od Galena a osvětlily tak skutečnou podstatu chorob. Na experimentování se zvířaty navázal v polovině 19. století Claude Bernard, jenž neuspěl jako dramatik. Jeho zanícená horlivost a značné množství výsledků (ať již správných nebo ne), plynoucích z využívání zvířat, byly základem pro vytvoření pokusnického tržního mechanismu. Lékařský výzkum se od té doby rozšířil až za hranice lékařů. Lidé, kteří pokusy nemohli provádět coby lékaři, mohou svoje živobytí provozovat jako experimentátoři se zvířaty, včetně užívání značného vlivu. Mašinérie pokusů na zvířatech ve skutečnosti produkuje takovou hojnost závěrů, že tyto závěry na druhou stranu velmi často zastíní hodnotné údaje získané z výzkumu lidí.

Experimentátoři se zvířaty záhy žádali a také dostávali peníze na výzkum. Chovatelé zvířat začali mít zisky. Dodavatelé laboratorního vybavení se radovali z rozrůstajícího se trhu. A tak dále. Nové, rozvíjející se průmyslové odvětví se zdálo být užitečné pro výzkum chorob, ačkoli existovaly značné rozdíly ve výsledcích mezi různými zvířecími druhy, a také mezi zvířaty a lidmi. Ve třicátých letech 20. století uvedly analogické reakce zvířat a lidí na léky jako rutinu ve výzkumu léčiv do praxe tzv. zvířecí modely. Stejné problémy však nadále přetrvávají; odlišné druhy nikdy na léčbu spolehlivě nereagují stejným způsobem.

Farmaceutický průmysl byl však rozpohybován do plných obrátek, vytvářejíc pevné svazky s výzkumnými institucemi a společnostmi a prosazujíc výsledky pokusů na zvířatech v horlivé snaze zvýšit zisk na maximum. Thalidomidová katastrofa vedoucí k poškození 10 000 novorozenců vrozenými vadami přiměla Kongres Spojených států hledat pro konzumenty léků záruku jejich bezpečnosti. Zárukou se staly pokusy na zvířatech. Toto absurdní řešení naprosto ignorovalo fakt, že Thalidomid byl s úspěšnými výsledky testován na zvířatech.
Vytvořením legislativy, která z bezpečnostních důvodů vyžaduje testování na zvířatech tak vláda ovlivněna zainteresovanými mocnými skupinami vytváří legální ochranu společnostem, které mají větší zájem na finančním zisku než na prospěchu pacientů. V případě další tragédie pak obžalovaní u soudu jednoduše a právoplatně prohlásí, že jednali podle zákona. Jejich nadšení a jistota plynoucí z tohoto legálního záchranného kruhu značnou mírou přispívá ke zneužívání vědy prostřednictvím pokusů na zvířatech.


Škody na lidském organismu způsobené pokusy na zvířatech Po celá staletí pokusy na zvířatech falešně směrovaly výzkumníky tím, že mátly naše poznání o fyziologii lidského těla a nemocí, které ho sužují. Tento fakt nejen odváděl limitované materiální zdroje od fundované vědy, ale navíc zdržoval inovace v terapiích a péči, prodlužoval utrpení a zvyšoval úmrtnost. Chybná data týkající se léčiv, která byla shromažďována při výzkumu na zvířatech, vedla k ublížení a smrti.

Jak můžeme bez pokusů na zvířatech zvítězit nad AIDS?

23. dubna 2009 v 20:08 Vivisekce
Za posledních 20 let utratili vědci biliony dolarů v marné snaze infikovat laboratorní zvířata virem HIV. Přesvědčení, že pokusy na zvířatech nás dovedou k objevení léku proti AIDS, když nejsme schopni "vyprodukovat adekvátní zvířecí model" viru HIV, je naprosto naivní a zcestné. Mnoho lidí nakažených virem HIV, jejichž životy pomalu vyprchávají, aktivně vystupuje proti pokusům na zvířatech a ztrátě drahocenného času a peněz.

Investice do výzkumu AIDS na zvířatech jsou nákladné, zbytečné a pacienti s AIDS zůstávají nemocní. V každém případě zvířata nejsou našimi jedinými "zkušebními objekty" pro rozvoj léčby a vakcín proti AIDS. Až 34 milionů lidí po celém světě je nakaženo virem HIV. Krev pacientů postižených AIDS nadále zůstává tím nejcennějším zdrojem poznání a jedinou cestou ve výzkumu HIV a objevování protilátek.

Převážná většina znalostí o nemoci, které máme dnes k dispozici, pochází z výzkumu lidských krevních buněk metodou in vitro. Virus HIV v lidském organismu napadá především buňky imunitního systému, zejména T lymfocyty nesoucí receptor CD4, v nichž se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle napadeného člověka. Významný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS (zdroj: Státní zdravotní ústav).

Receptory mohou být velmi charakteristické u různých druhů a někdy se odlišují i vně druhu, což vysvětluje, proč šimpanzi a dokonce někteří lidé, jejichž lymfocyty T jsou viru HIV vystaveny se nikdy nerozvinou do AIDS.

Lidé, u kterých se virus HIV nerozvinul do nemoci AIDS, nabízejí vynikající zdroj pro porozumění určitých způsobů zneškodnění nemoci. Vědcům se již pomocí epidemiologie a in vitro metod podařilo izolovat lidský gen, který je pravděpodobně zodpovědný za imunitu. Přestože zastánci pokusů na zvířatech tvrdí, že AZT (azidothymidin) a další léky na prevenci AIDS byly objeveny při pokusech na zvířatech, pohled do historie vývoje těchto léků dokáže opak. Za rozvojem léků na virus HIV a zatím neúspěšnému úsilí pro nalezení účinné vakcíny stojí údaje z výzkumu nakažených lidí. AIDS zabíjí člověka na molekulární úrovni a právě na této úrovni je nutno AIDS studovat.

Léky

23. dubna 2009 v 15:39 Vivisekce

Eraldin

Způsobuje oslepnutí, bolesti břicha, bolesti kloubů a vznik nádorů Opren: 3.500 obětí bylo postiženo těžkými vedlejšími účinky jako je poškození kůže, očí, potížemi s krevním oběhem, poškozením jater a ledvin. 70 lidí zemřelo.

Fialuridin

Protivirový lék, způsobil poškození jater u 7 z 15ti lidí. 5 z nich nakonec zemřelo a u dvou byly nutné transplantace jater. U sviště se lék ale osvědčil.

Flosint

Způsobil smrt 7 lidí.

Chloramphenicol

Způsobuje smrtelná onemocnění krve

Opren

Lék, který byl svým výrobcem, farmaceutickým obrem Eli Lilly, velice vychvalován jako nový "zázračný lék" na léčbu artritidy. V Británii byl stažen z trhu poté, co způsobil 61 úmrtí a 3 500 hlášených nežádoucích účinků. Podle zprávy v New Scientist jsou odhady mnohem vyšší.

Osmosin

vedlejší účinky u 650 lidí. 20 zemřelo.

Thalidomid

Od 50. let 20. st. do začátku 60. let. 20. st. byl ve 48 státech používán jako uklidňující (sedativum) a uspávací látka (hypnotikum pro těhotné ženy. Pak byl zákázán, protože se ukázalo, že se jedná o
silný teratogen. Předchozími testy na dobrovolnících toto nebylo zjištěno. Narodilo se 12 000 postižených dětí bez nohou, rukou, uší, apod. Způsoboval především tzv. fokomelii, při které se nevyvine střední část paže, a tak prsty vyrůstají v podstatě přímo z ramene. V Československu ani v USA se neprodával.

Vioxx

Pomohl miliónům a vydělal miliardy. Pak začal zabíjet. Jaká je historie léku proti bolesti "nové generace"? Jakým způsobem léčil a zabíjel?

Respekt 39/2006 v článku O svůj infarkt se suďte doma komentuje nízké finanční částky za odškodnění českých pacientů. Jako nadějné blýsknutí se na lepší časy považuje budoucí soudní spory o odškodnění údajného poškození zdraví po použití léku Vioxx. Jaké je ale pozadí celé causy Vioxx?

Příběh (ne)obyčejného léku
Když 30. září 2004 oznámil farmaceutický gigant Merck stažení léku Vioxx, běžní lékaři byli udiveni. Lék proti bolesti nové generace byl vlajkovou lodí firmy, které vydělával každoročně 2 miliardy dolarů. V té době ho užívalo přes 20 miliónu Američanů. Po pěti letech na trhu byl etablovaný zázračný lék považován za apoštola nového vývoje léků podobného složení, tedy léků účinně působících na bolest, ale s minimem nežádoucích účinků. Zázrak se ale nekonal a firma stáhla svůj nejúspěšnější lék ze dne na den.
Lék proti bolesti Vioxx patří do skupiny tzv. nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID, nonsteroidal anti-inflammatory drugs). Do této skupiny patří také populární české analgetikum Ibalgin (ibuprofen). Tyto léky snižují produkci určitých enzymů, tzv. prostaglandinů, které se nachazejí v místě poškození tkáně (úraz) nebo zánětu. Prostagladiny mají ale i ochrannou funkci na sliznici (vnitřní plocha) žaludku a dalších orgánů trávicího traktu. Proto má např. Ibalgin vyšší riziko krvácení do trávicího traktu, vzniku různých vředů a bolestí žaludku nebo dvanáctníku.
V roce 1991 byly objeveny dvě formy enzymů tvořících prostaglandiny. Dle tehdejších názorů byla "hodná" cyclooxygenáza-1 (COX-1) odpovědná za vznik "užitečných" prostaglandinů trávicího traktu. Podobně pozitivně působila i při shlukování krevních destiček, např. při zástavě krvácení. "Zlá" cyclooxygenáza-2 (COX-2) tvořila "bolestivé" prostaglandiny úrazů a zánětů. Na základě těchto výzkumů začaly farmaceutické firmy vynalézat lék nové generace. Působil by jen proti bolesti, ale neovlivňoval by trávicí trakt nebo srážení krve (tzv. COX-2 selektivní inhibitor). Tak se zrodil lék nové generace - Vioxx (rofecoxib).
Výzkum cyklooxygenáz ale pokračoval dál. Byla objevena doplňková, ale důležitá role COX-2 v srdci, mozku, plicích a ledvinách. Co je v cause Vioxx nejdůležitější, objevilo se, že COX-2 rozšiřuje cévy a působí proti tvorbě krevních sraženin. Tento důležitý mechanismus používá organismus např. proti srážení krve v cévách srdce (infarkt) nebo mozku (mrtvice). Vioxx tedy tento mechanismus spolu s bolestí zablokoval. A co více, "zbylá" COX-1 mohla při nedostatku COX-2 dokonce velmi zvýšit riziko ucpání těchto důležitých cév. Velmi důležité byly tyto nežádoucí účinky u lidí již nemocných nebo s velkým rizikem vzniku těchto chorob (např. kuřáci). Nežádoucí účinek se dále zvyšoval při dlouhodobém užívání léku. Naproti tomu u "zdravých" lidí se tyto účinky nemuseli vůbec projevit.

Nedokonalý, ale náš
Tyto nové poznatky o mechanismu účinku cyklooxygenáz měla údajně firma Merck již v roce 1996, kdy lék úspěšně testovala na zvířatech. Firma také věděla, že nový lék nebude takový trhák, hlavně co se týká slibované bezpečnosti ve vztahu k trávicímu traktu. V roce 1998 lék povolila FDA (Food and Drug Administration, americký ústav pro kontrolu léčiv) a v roce 1999 vstoupil Vioxx na americký trh. Firma si od nového léku hodně slibovala. Američané utratí ročně miliardy dolarů za léky proti bolesti a Merck chtěl získat část tohoto koláče. Firma začala Viox prezentovat jako zázračný nový lék a s tímto vychavalováním pokračovala i po objevení důkazů o negativních účincích u osob s poruchou srdce a cév.
Odborná diskuse o nežádoucích účincích Vioxxu se vedla několik let. Na jedné straně stáli vědci s varovným prstem, na druhé straně firma Merck se "svým" komerčně úspěšným lékem. Podle některých komentářů na internetu firma vědomě manipulovala odbornými studiemi a potlačovala varovné názory odborníků. Toto se ale bude muset ještě prokázat. FDA dokonce nařídila v tomto smyslu změnu příbalového letáku.
Vioxxu zlomila vaz odborná studie, která paradoxně ani nesledovala účinek léku na bolest. Během studie se ale objevilo tolik případů srdečního onemocnění, že byla studie zrušena. Firma musela vyložit karty a lék neprodleně "potopit".

Konec bez happyendu
Důsledkem celé causy jsou žaloby desítek tisíc pacientů žádajících odškodnění v celkové výši desítek miliard dolarů.

Zomax

antireumatikum, způsobil úmrtí 14 lidí a mnoho dalším způsobil utrpení.


V protikladu se vyskytují látky, jež jsou smrtelné pro zvířata, ale na člověka mají pozitivní účinky:

Penicilin: pro člověka antibiotikum, ale smrtelný pro morčata Digitalis: prostředek pro léčbu srdce, u psů vyvolává vysoký krevní tlak
Chloroform: prostředek určený pro narkózu. Pro psy jedovatý.
Morphium: uklidňující pro člověka a krysy. U koček a myší vyvolává nekontrolovatelné vzrušení.
Aspirin: vyvolává znetvoření plodu u krys, myší, opic, morčat, koček a psů. Pro člověka jeden z nelépe snášených léků bez teratogenního (plod znetvořujícího) efektu.

Krev zbarvila sníh rudě, v Kanadě začal lov tuleňů

22. dubna 2009 v 0:18 | www.novinky.cz |  Kožešiny
Navzdory neustávajícím protestům ochránců zvířat, začala v úterý v Kanadě sezóna lovu tuleňů. Lovci mají letos povoleno zabít 280 000 tuleňů, což je o 5000 více kusů než loni. Mluvčí kanadského ministerstva rybolovu a oceánů řekl, že do ledových vod Zálivu svatého Vavřince za lovem tuleňů vyjelo asi 20 lodí a že se tato zvířata loví i z pevniny.


Začátek lovné sezóny přišel tři týdny poté, co jeden z výborů Evropského parlamentu schválil zákaz dovozu výrobků z tuleňů do evropské sedmadvacítky. Výjimku ale dává kanadským domorodým Inuitům, kteří by s nimi mohli obchodovat za kulturními, vzdělávacími nebo obřadními účely. Zákazu musí ještě dát zelenou celý Evropský parlament a jednotlivé státy EU.

Loď se plní ulovenými tuleni.
Loď se plní ulovenými tuleni.

Ochránci zvířat tvrdí, že lov tuleňů je nehumánní a dá se jen obtížně kontrolovat. Ohrožuje podle nich populaci těchto zvířat a lovcům samotným nepřináší velké zisky. Kanadské úřady naopak říkají, že je pod dobrým dohledem, je vůči zvířatům citlivý a že pro rodiny rybářů, zasažené úbytkem tresek, představuje dodatečný příjem.

Lovec tuleňů háže na hromadu další úlovek.
Lovec tuleňů háže na hromadu další úlovek.

Kanadské ministerstvo rybolovu počet tuleňů grónských odhaduje na 5,6 miliónu. V 70. letech populace těchto savců čítala asi 1,8 miliónu kusů. Jejich počet se zvýšil poté, co se začal kontrolovat jejich lov.
Lovci tuleňů prodávají jejich kožešiny výrobcům oděvů zejména v Norsku, Rusku a Číně, využívá se také tuk těchto zvířat.




Thalidomid

21. dubna 2009 v 21:07
Od 50. let 20. st. do začátku 60. let. 20. st. byl ve 48 státech používán jako uklidňující (sedativum) a uspávací látka (hypnotikum pro těhotné ženy. Pak byl zákázán, protože se ukázalo, že se jedná o
silný teratogen. Předchozími testy na dobrovolnících toto nebylo zjištěno. Narodilo se 12 000 postižených dětí bez nohou, rukou, uší, apod. Způsoboval především tzv. fokomelii, při které se nevyvine střední část paže, a tak prsty vyrůstají v podstatě přímo z ramene. V Československu ani v USA se neprodával.