Zamyslete se nad sebou: ,,Opravdu musím jíst maso, nosit kožichy a používat výrobky testované na zvířatech?" Nepodporujte vraždění a týrání zvířat!

Poslední den, 1 část

26. dubna 2009 v 13:51 | Dominika Planková |  Jatka
Chci vám vyprávět příběh, který se mi před časem stal. Mohu vám jej vyprávět jen já. Protože já jediný ho přežil. Toho dne bylo nádherně. Červencové slunce svítilo teple a zlatě. Kam oko dohlédlo, táhly se husté koberce lučních květin. Po obloze se koulely nadýchané bílé mráčky jako stáda ovcí a všude bylo plno včel a motýlů.

Zrovna jsem pracoval na poli. Moje žena a dítě byly doma. Vychutnával jsem čarovnou vůni přírody a naslouchal zpěvu ptáků. Můj zaměstnavatel byl se mnou. Nikdy jsme se nepohádali ani neznesvářili. Bydlel jsem u něj se svou rodinou skromě a šťastně. Toho dne se ale celý můj život změnil. Slunce stálo přímo nad hlavou, když po cestě k domu přijelo auto. Hospodář šel k podsaditému muži, který vystoupil z bílého náklaďáku a chvíli spolu rozmlouvali. Já zůstal na poli. Neslyšel jsem, o čem spolu mluví, ani jsem se nesnažil něco zaslechnout. Stál jsem a dýchal vzduch svého milovaného domova. Asi za deset minut se pán domu vrátil. Jen mě přejel pohledem a přivedl mě k neznámému muži. Ten si mě pro- hlédl a usmál se. Vůbec jsem netušil, o co jde. Mlčky jsem čekal, mezitímco hospodář odešel do domu a přivedl moji ženu a dítě. Pán ke mně přistoupil a zadíval se mi do očí. Měl zvláštní výraz, nedovedl jsem z něj vyčíst, co si myslí. Zahlédl jsem v nich ale smutek. Neměl jsem však tušení proč. Nakonec promluvil: ,,Díky za pomoc, kamaráde, bude se mi po vás stýskat." Potom pohladil mého syna po hlavě a pokračoval, oči stále upřené do mých: ,,Nemám na vybranou, je mi to líto." Odvrátil tvář, kývnul na muže a rychle zašel do domu. Chtěl jsem jít za ním, ale v tom mě neznámý zachytil, nasadil podivný hloupý úsměv, který nikdy nevymažu z paměti, a zavedl mě i mou ženu a syna do velkého nákladového prostoru auta. To bylo naposled, kdy jsme viděli dům, ve kterém jsme prožili krásnou část života.

Muž nasedl do kabiny, nastartoval a rozjel se k hlavní silnici. Vůbec s námi nepromluvil a tak jsme jenom čekali co se s námi bude dít dál. Asi půl hodiny jsme přes malá okýnka u stropu viděli míhající se telegrafní dráty a větve stromů.Potom auto zabočilo na polní cestu a asi za čtvrt hodiny zastavilo. Muž vy- stoupil, ale nás nechal v autě. Chvíli jsme čekali, když se otevřely velké zadní dveře sloužící jako nástupní rampa. Ucítili jsme závan čpícího kravského hnoje. Řidič, aniž se po nás ohlédl, nahnal k nám do auta dvě ženy - matku a její dceru. Muž okamžitě dveře zavřel a zajistil je zvenčí pojistkou. Ženy nás pozdravily a hned se nás ptaly, nevíme-li, co se děje. Řidič se jim tedy také neobtěžoval cokoli říci. Obešel vůz, nasedl a znovu jsme vyjeli. Začali jsme si spolu s matkou dívky povídat. Žena byla moc milá a její dcera si hned začala hrát s naším synem. Asi po hodině drkotavé jízdy do kopce náklaďák zastavil. Znova ta samá situace. Tentokrát k nám byli natlačeni čtyři starší muži. Představili jsme se a začali společně přemýšlet, co má tohle znamenat. Za nějakou dobu řidič zastavil a opět nabral další. Tak to šlo po celý den až do večera.

Po celodenní jízdě jsme už byli unavení, hladoví a měli jsme velkou žízeň. Asi kolem sedmé hodiny muž zaparkoval u benzinové pumpy. Těšili jsme se, že se alespoň trochu napijeme vody. K údivu nás všech ale muž vystoupil z auta, zamkl a šel do stanice a baru sám. Ani si na nás nevzpomněl. Starší žena, kterou jsme dnes kolem páté hodiny přibrali, si začala stěžovat na bolest nohou. Byla by se ráda alespoň kousek prošla. Zkusil jsem otevřít dveře, ale ty byly zamčené zvenčí. ,,Zamkl nás tu," řekl jsem s pohledem upřeným na svou ženu. ,,To snad není možné, přece nás tu nemohl jen tak zamknout!" začal jeden ze star- ších mužů. ,,Dveře jsou zajištěné zvenku, odsud je neotevřeme," řekl jsem. Nastal zmatek. Podíval jsem se na svou ženu. Stála u zadní stěny pevná a uklidňovala našeho syna. Nedávala na sobě nic znát, ale z jejích očí jsem vyčetl narůstající obavy a strach. Napětí stoupalo společně s hlukem. Nakonec jsem to už nevydržel a zavolal: ,,No tak, uklidněte se. Nesmíme se hned ukvapovat. Až řidič přijde, zeptáme se ho, proč nás zamkl a kam nás to veze." Ostatní souhlasili a napětí povolilo. Obě děti byly unavené a tak jsme se smáčkli, aby si mohly pohodlně lehnout. My dospělí jsme se pak poskládali kam se dalo. Na nebi se rozsvěcovaly hvězdy a muž pořád nešel. Všichni usnuli. Jen já a žena, jejíž dcera teď spala těsně u ní, jsme bděli. Cítil jsem tíživou bezmocnost z toho, že nemůžeme ven a jsme odkázáni na toho podivného řidiče. Žena se dívala na svou spící dceru a viděl jsem, že jí také klesají víčka. Snažila se ale neusnout a pokaždé sebou trhla, když jí víčka klesla k sobě. ,,Klidně si zdřímněte," řekl jsem jí tiše, ,,já vám dám vědět, kdyby se řidič vracel.Stejně nemůžu usnout, tak budu alespoň hlídat." Žena se vděčně usmála: ,,Jste hodný, já už sotva držím oči. Kdyby ale ten muž nešel moc dlouho, vzbuďte mě a já vás vystřídám." ,,Dobře, dobrou noc" , řekl jsem. Žena už mě ale neslyšela, protože jí po jejích slovech klesla hlava a hned usnula. A tak jsem zůstal sám. Hleděl jsem skrz malá okna na hvězdy a pokoušel se určit čas. Mohlo být kolem půl jedenácté. Muž se stále nevracel. Stáli jsme pod pouliční lampou, jejíž tiché oranžové světlo pronikalo okýnky dovnitř. Díval jsem se do něj. Připomínalo mi barvu, která zbarví řeku za naším domem vždy, když na ni dopadne odlesk zapadajícího slunce. Přemýšlel jsem o dnešním dni a děsil se, co nás čeká zítra.

Vzbudila mě má žena. Otevřel jsem oči a spatřil její tvář. Budila mě jako každé ráno v hospodářově domě. Zaplavila mě hřejivá vlna úlevy, že všechno, co si o včerejšku pamatuji byl jen hloupý zlý sen. Pak jsem se ale rozhlédl a uviděl ostatní. Všichni už byli vzhůru. Žádný sen, skutečnost. Chvíli mi trvalo, než jsem se sebral a postavil se na nohy. Děti byly hladové a všichni jsme pociťovali hlásící se žízeň. Starší žena, kterou jsme na včerejší cestě přibrali mezi posledními, a která už včera měla potíže s nohama, dnes stěží vstala. Udělali jsme místo, aby si mohla lehnout a natáhnout bolavé nohy. Zaposlouchal jsem se a asi dva metry od auta jsem zaslechl chrastění klíčů a klapot bot. ,,Už jde!" Vykřikl jsem. Ostatní hned zpozorněli a napjali sluch. Muž odemkl přední dveře řidiče, usadil se za volant a nastartoval. Přes okénko, které pohledem spojovalo kabinu a nákladový prostor, jsme viděli jeho spokojený a vyspalý výraz. Přistoupil jsem k okénku a začal: ,,Poslouchejte, máme strašnou žízeň a hlad a jedna žena potřebuje pomoc. Chceme vystoupit ven. Můžete nás laskavě pustit?" Silnější muž, který byl už vyburcován, se ke mně protlačil a rázně spustil: ,,Co se s ním tak babráte? Koukejte nás rychle pustit ven, slyšíte mě, chlape!" Muž se otočil, pohlédl na nás s opovržlivým úsměvem a zatáh z kabiny plíšek kryjící okénko, takže jsme už nic neviděli. Překvapením jsem nemohl ani promluvit. Zarazilo to i horkokrevného muže vedle mě. Otočil jsem se a zoufalým pohledem přelétl ostatní. Nikdo nemluvil, všichni jsme jen stáli a zírali. Auto se rozjelo. Muž, který se do řidiče se mnou pustil, nekolik minut stál jako přimražený a potom se postavil ke stěně na druhou stranu nákladového prostoru a dlouho nepromluvil. Přistoupil jsem ke své ženě. Položila mi hlavu na rameno. Můj syn se ke mně přitulil. Věděl jsem, že jsou stejně jako já unavení, žízniví a hladoví. A já jsem jim nemohl nijak pomoct. Cítil jsem se jako bezmocný hlupák a vyčítal si, že jsem se s rodinou nechal zavést do tohohle náklaďáku. Poprvé od chvíle co jsme nastoupili, se mě zmocnilo bezvýchodné zoufalství a beznaděj. Nikdo nepromluvil. V téhle chvíli nám začínalo být jasné, že se odsud jen tak nedostaneme. Zbývá nám jen čekat.

Přešel další den, ve kterém k nám muž natlačil ještě deset dalších, a přiblížila se noc. Všichni jsme byli lepkavě zpocení a špinaví. Žízeň mi tak vysušila hrdlo, že jsem nemohl mluvit. Vzduch v přívěsu, stále ten samý kromě chvil, kdy se zadní dveře otevřely pro další řidičovu kořist, byl jako těžký černý mrak, který se se hřměním řítí od západu při nastávající letní bouři. Tlačil nás dolů k zemi a vyvolával v nás návaly nesnesitelného horka a vzápětí zimničného chvění. Můj syn, ženina dcera a ještě další čtyři děti, které jsme dnes přibrali i s jejich rodiči, měly žízeň. Stará žena, která se pro bolest nohou nedokázala stát, ležela od včerejška na stejném místě. Nemohla se zvednout. Snažili jsme se jí pomoci, ale marně. V autě bylo už málo místa. Každý byl od druhého vzdálen sotva sedm centimetrů. Při jakémkoli otřesu auta jsme se navzájem dotkli nebo strčili. Neustálý dotyk začínal být k nesnesení, ačkoli nik- do nedal průchod svým emocím. Rozhodli jsme se, že zítra využijeme chvíle, až bude řidič otvírat dveře a nakládat někoho dalšího. Byť násilím se pokusíme o útěk.

Nepřetržitě jsme jeli. Auto nezastavovalo, pořád jen monotónní kodrcavé houpání. Venku jsem slyšel vítr. Vál velmi silně, chvílemi jsem cítil, jak se prudce opírá do stěny přívěsu, ve kterém jsme stáli. Venku foukal chladivý osvěžující vítr a uvnitř bylo vedro a dusno. Kolem půlnoci náklaďák zastavil u menšího hotelu. Řidič zaparkoval blízko něj a tak jsme okýnkem viděli rozsvícená okna pokojů a zářící upoutávku nade dveřmi. Když muž vypnul motor a vystoupil, byl jsem tak vyčerpaný a žíznivý, že jsem se zmohl jen na pár zlostných kopnutí do stěny. Muž na to nereagoval. Podle klapotu jeho bot ani nezpomalil. Dveře motelu se se skřípěním zavřely a já věděl, že nás čeká další dlouhá noc. Byli jsme namačkáni jeden na druhého. Nikdo nemohl udělat jediný pohyb, aby se nedotkl někoho druhého. Ještě dnes odpoledne to několika z nás vadilo, ale teď všichni otupěli a bylo jim to jedno. Řidič dnes už nikde nezastavoval a tak náš pokus o útěk
zkrachoval. Byli jsme z toho velmi skleslí a celý den nikdo nepromluvil. Zasychající pot na tělech štípal a svěděl. Okna nešla otevřít, nemohli jsme vyvětrat. Můj syn se sotva držel na nohou. Snažili jsme se ho s ženou podepřít, aby neklesl na zem. Bylo tam tak málo místa, že by jej ostatní ušlapali. Jen starší žena, která z důvodu selhání nohou ležela na zemi, měla už několik modřin. Když sebou náklaďák trhl, nedalo se zabránit tomu, aby na ni ti co stáli nejblíže nešlápli. Tvářila se zoufale a já věděl, že takhle dlouho nevydrží. Byla horká noc. Měsíc svítil temně žlutě. Předchozí silný vítr přinesl krátkou přeháňku a zase odletěl pryč. Vzduch venku byl téměř nehybný, což ještě umocňovalo nesnesitelnost horkého vzduchu vevnitř. Dýchal jsem ústy, protože mi bylo na omdlení. Trochu se mi motala hlava a chvílemi jsem viděl mžitky. Okna byla ve stěnách pevně zavařená a neměla žádné záklopky. Cítil jsem, jak mi po zádech stékají pramínky potu. Snažil jsem se neusnout. Podepíral jsem našeho syna a každou chvíli jsem cítil, jak se mi ve spánku sesunul o kousek níž. Má žena stála vedle mě, spala. Na nic jsem raději nemyslel; na žízeň, na to, jak mi spalovala hrdlo. Na hlad, ani na to, kam tahle cesta směřuje a co nás čeká na jejím konci. Neurčoval jsem čas jako dříve. Neměl jsem na to sílu a bylo mi to jedno. Držel jsem jen svého syna, na to jsem ještě stačil. Otupěly mi smysly. Nevnímal jsem zvuky noci. Jak rád jsem jim naslouchal ještě na hospodářově malém statku. Miloval jsem cvrkání cvrčků a noční houkání sovy v létě a stříbřité ticho, tlumené vysokým klidným sněhem v zimě. Teď mi to bylo jedno.

Další noc utekla během civění do tmy. Brzo ráno, když bylo ještě šero, nás probudilo bouchnutí dveří a chrastění klíčků. Vyráželi jsme. Nikdo se nezmohl na projev odporu, jen jsme se na sebe podívali, beze slova. Každý se staral sám o sebe. Bylo nám špatně. Náš syn byl hrozně slabý. Nemluvil, nehýbal se, jen stál a dýchal. Moje žena se stěží držela na nohou. Měla svěšenou hlavu a přivřené nepřítomné oči. Jemně jsem se jí dotkl. Podívala se na mě zpod skleslých víček,bolestně a unaveně, ale pokusila se o úsměv. Potom se znovu ponořila do ztracena, které jí snad přinášelo alespoň nějakou úlevu. Mezi mnou a jí stál náš syn. Byl o mě opřený a třásl se po celém těle. Při každém jeho nádechu jsem slyšel vysoký pískot a chvění v hrudi. trošku chraptěl a dý- chal jen ústy.Modlil jsem se, aby byl v pořádku a aby to nebylo to, na co jsem myslel.

Byli jsme namačkáni jeden na druhém a jediný možný pohyb byl zvednutí hlavy nebo přešlápnutí z jedné nohy na druhou. Mohlo být kolem poledne, když jsem začal usínat.Stále jsem držel našeho syna, ale už jsem to nemohl únavou vydržet. nechtěl jsem jej ale dát ženě, protože byla sama dost vyčerpaná. Začínaly se mi za zavřenými víčky míhat obrazy ze snů, když sebou auto prudce trhlo. Lekl jsem se a zvedl hlavu. Někdo do mě zboku strčil a já upadl. Na- jednou se všechno dálo jako zpomaleně. Cítil jsem náraz o zem a se mnou upadl i můj syn. Rychle jsem se ho snažil ochránit před nohama ostatních. Že- na se jej snažila zvednout. Viděl jsem její zoufalý výraz. Něco říkal, ale nevěděl jsem co. Viděl jsem jen jak hýbe ústy, ale neslyšel jsem žádná slova. Neslyšel jsem nic. Ležel jsem na zemi v několikacentimetrové vrstvě našich vlastních výkalů, ale jako bych tam nebyl. Necítil jsem tělo. Byl jsem jako divák, který sleduje obraz, jenž se před ním odehrává, ale sám není jeho součástí. Byl jsem křečovitě napjatý, ale náhle se mi povolily svaly, já se položil a uvolnil. Jen jsem se díval. Přestal jsem vnímat tělo, strašný pach i bolest. Nořil jsem se do hlubin klidu a ticha. Zavřel jsem oči. Poprvé za tuhle strašnou cestu jsem se cítil dobře. Chtělo se mi spát. Položil jsem hlavu na zem, dalo-li se tomu tak říkat a poklidně vydechl. Stále hlouběji do uklidňujícího, hlubokého ticha. Prudkou bolestí jsem sebou trhl. Někdo mi silně dupl na nohu a strhl mi z ní kus kůže. Zasténal jsem, napnul všechnu sílu, trhl tělem a jediným rychlým pohybem se vyškrabal na nohy. Syn už také stál, žena jej podpírala. Oba se na mě dívali vyděšeně a s obrovskou úlevou. Syn se ke mně přitulil. Položil jsem mu hlavu na čelo. Má žena mi dala tvář na tvář. Cítil jsem její předchozí strach. Zalil mě stud, že jsem podlehl únavě a dovolil si ulehnout na zem a nestarat se o syna a o ženu. Ve společném objetí jsem se jim omlouval a v duchu si spílal a slíbil si, že nic takového jako před chvílí se už nestane. Budu na ně dávat pozor a nic se jim na téhle cestě nestane, postarám se o to. Těmihle myšlenkami se mi do srdce vlila naděje. Chvíli jsem si připadal jako za starých časů doma. Za starých časů; byly to jen tři dny, co jsme se procházeli po rozkvetlých loukách. Ponořil jsme se do vzpomínek a nechal se jimi unést. Otevření očí mě vrátilo do reality. Ostatní měli skloněné hlavy a pohled upřený do prázdna. Nikoho nevzrušilo, co se před chvílí stalo. Každý myslel jen na své trápení a ostatní jej příliš nezajímali. Podíval jsem se na nohu. Kus kůže byl od ní odchlíplý a visel dolů. Zpod něj na mě zírala zkrvavená tkáň. Humus na zemi mi sahal jen asi centimetr pod ránu a nebylo pochyb, že se mi zanítí. Zvláštní pocit vědět, že je něco, z čeho máte hrůzu, nevyhnutelné a dříve nebo později to přijde. Díval jsem se na krev stékající na špínu na zemi a myslel na postupující infekci, hnis, který se v ráně nahromadí a potom z ní odpadne kus mrtvé- ho masa. Nakonec se infekce rozšíří dál a já zemřu na otravu krve. Pitomě jsem se usmál.

Byl jsem udýchaný a z horka se mi točila hlava. Malými okýnky na nás pražilo slunce a v přívěsu se vznášel odporný zápach. Před našima očima výřily tisíce teček prachu tvořící huňatý pruh v místech, kde sluneční paprsky pronikaly dovnitř. Snažil jsem se neusnout a hlavně neupadnout, protože to by byl můj konec. Zuřivě jsme se ženou drželi syna, aby si nelehl. Jeho pískavé dýchání se změnilo v temné chrčení a na svém boku jsem cítil jeho horkost a bolestivé zá- chvěvy při každém nádechu. Byl hrozně zesláblý, podklesávaly mu nohy a chvílemi blouznil. Zapřel jsem se nohama a pevně jej podepřel. Strašně mě bolela záda, ale rozhodl jsem se, že nepovolím ani přes křeče a budu syna držet, dokud bude potřebovat. Sebrali jsme se ženou poslední síli, abychom syna udrželi na nohou. Nemohli jsme dopustit, aby dopadl jako žena s bolavýma nohama. Už se nedokázala zvednout. Ze všech sil se jí ti, co stáli kolem ní snažili pomoci, ale marně. Pořád ležela na stejném místě, hlavu nataženou daleko před sebe a zvrácenou dozadu. Vyděšené oči vykulené a obrácené v sloup. Otevřená ústa položená na špinavé podlaze a nohy bezvládně trčící od těla. Byla mrtvá. Ti, kteří se jí pokoušeli zvednout, ji později bezmocně v důsledku otřesů přívěsu a nedostatku místa ušlapali. Nedalo se tomu zabránit. Měla na těle desítky zčernalých krví podlitých modřin od našich nohou. Natažené nohy měla na několika místech zlomené a podle nepřirozeně stočené kůže a boule měla vykloubené koleno. První oběť téhle jízdy smrti. Skoro všichni jsme měli nějak poraněné nohy, protože nám na ně každou chvíli šlápli ti, co stáli vedle. Z mé nohy odpadl visící kus kůže a na dlouhé ráně se udělal tlustý hnědý strup. Ze začátku to hrozně bolelo, ale nemohl jsem nohu nijak odlehčit, abych neztratil rovnováhu a nespadl. Teď už to tak strašné nebylo, měl jsem jiné starosti. Všichni jsme dost pohubli. Jediným pohledem jsem mohl spočítat žebra své ženy. Byli jsme špinaví a odporně páchli. O nevyslovitelné několikadenní žízni nemohu mluvit, protože postrádám výrazy. První den cesty se nám zdál nekonečně daleko. Těšili jsme se na noc. Teď v červnu byly už teplejší, ale přece o dost chladnější než dny. Teď ale bylo odpoledne, nejhorší část dne. V přívěsu se vznášela poklice hustého těžkého horkého vzduchu a dusila nás k bezvědomí. A ještě něco bylo šílené. Mouchy. Nevěděli jsme, kde se tam vzaly, ale bylo jich tam plno. Lezly nám kolem očí, do uší. Jen dotek jejich nožek na těle v nás vyvolával šílenství. Nedalo se jich zbavit. Ohnal jsem se, abych setřásl deset much a vzápětí jich na mě sedělo dvacet. Shromažďovaly se kolem těla mrtvé ženy. Sedaly na černých modřinách a vypoulených očích a žraly ji před našimi zraky. Na krku měla díru, ve které se zmítala tlustá bílá těla červů. Postupně se objevovaly kosti krčních obratlů a červi nenasytně postupovali dál. Bylo to děsivé a uvědomoval jsem si, jak asi bylo těm, kteří stáli u těla.

Slunce nad západem vytvořilo zlatooranžový opar, jehož starobylé světlo zavítalo i k nám. Tahle konejšivá aura mi připomněla dny v hospodářství. Vzpoměl jsem si na krásné večery strávené se svou rodinou na louce, kde jsme se procházeli a byli šťastní; to slovo mi teď připadalo velmi vzdálené. Bylo kolem desáté večer. Létání much trochu ustalo a tak jsme se všichni konečně trochu uklidnili. Syn, kterého jsem právě podpíral, spal. Měl vysokou horečku a silně se potil. Ve tmě bylo slyšet jen oddechování. Auto stále jelo. Zvenku bylo slyšet šumění větru, který se rozbíjel o stěny přívěsu. Na stěnách byla kus nad zemí přivařená kovová pouta, zřejmě na připevňování nákladu. Od stěny vzdálená asi dvacet centimetrů a dlouhá něco přes půl metru. Náklaďák stejnoměrně kodrcal, ale náhle úplně znenadání řidič dupl na brzdu a odbočil prudce doprava. Moje žena stála zády ke stěně a dřímala, když se to stalo. Tím otřesem se probrala a aby nespadla, šlápla pravou nohou kus dozadu, zahákla si ji za kovové pouto a jak sebou auto škublo doprava, zlomilo jí to nohu. Ztemnělým prostorem se rozlehlo tupé křupnutí a výkřik. Leknutím jsem se otočil a v té samé chvíli cítil náraz do zad, jak na mě má žena spadla. Rychle jsem se snažil ji podepřít, ale zároveň jsem cítil, jak se mi syn svezl na zem. Chvíli jsem nevěděl, co dělat. Neviděl jsem ani jednoho z nich, jen jsem tušil, kde by mohli na zemi být a snažil se na ně nešlápnout. Chtěl jsem je vytáhnout zpět nahoru, ale nešlo to. Oba byli někde pode mnou, syn téměř v bezvědomí, žena bolestí zoufale naříkající. Konečně jsem se vzpamatoval a stoupl si tak, že jsem je tělem chránil před ostatními. ,,Co se ti stalo?" zašeptal jsem na svou ženu, kvůli vyschlému hrdlu jsem skoro nemohl mluvit. ,, Já nevím, strašně to bolí. Necítím nohu, prosím tě, pomoz mi, hrozně to bolí," šeptala moje žena hlasem tak ztrápeným, až mi začaly téct slzy.

Sehnul jsem se k ní a sklonil k ní hlavu ci nejblíže. Dala svou tvář na moji. Jejím tělem projížděly vlny bolesti jako žhavé šípy. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, stále jsem jen opakoval ´neboj se, to bude dobré,´ a sám se za to modlil. Nikdo nic nedělal, nikdo se ani nepohnul. Byli jsme tam úplně sami.

Přišlo ráno a přistihlo nás ve stavu absolutní letargie. Má žena ležela ve špíně na zemi, můj syn vedle ní a já tam stál jako pitomec a nevěděl co počít. Že- na i syn spali. Syna jsem nedokázal probudit,ženu jsem se vzbudit nesnažil. Nechtěl jsem ji vytrhovat z milosrdného spánku, kde snad necítí bolest a strach. Jakmile se plně rozednilo a světlo vstoupilo do přívěsu, viděl jsem tu hrůzu. Z nohy ženě trčely bílé přeražené kosti a na zemi byla kaluž krve. Naštěstí noha nezůstala zaklíněná v poutě. Objevily se první mouchy a začaly se slétat kolem. Odháněl jsem je jak jsem jen mohl, ale bylo jim čím dál víc. Zuřivě jsem se je snažil zabíjet, ale nebylo to skoro nic platné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jíte koňské maso?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.