Zamyslete se nad sebou: ,,Opravdu musím jíst maso, nosit kožichy a používat výrobky testované na zvířatech?" Nepodporujte vraždění a týrání zvířat!

Poslední den, 2 část

26. dubna 2009 v 13:49 | Dominika Planková |  Jatka
Mohlo být kolem desáté, když náklaďák zastavil. Nejdřív jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. Zřejmě čas na řidičovu svačinu. Potom jsem ale slyšel několik rozzlobených hlasů, které se dohadovaly s řidičem. Nerozuměl jsem, co říkají, ale měl jsem tušení, že jde o nás. Něco mi říkalo, že se cosi stane. Zvedl jsem hlavu a chvíli pozorně naslouchal. Zdálo se mi, že se hlasy vzdalují. To ne, nesmí odejít. Musím nějak upoutat jejich pozornost. ´Pomoc!´ chtěl jsem zakřičet, ale ozvalo se jen sípání. Kopl jsem do stěny. Znovu a znovu, vší silou jsem začal kopat do stěny a ostatní se začali přidávat. Naděje se nám vehnala do žil a zesilovala každým úderem. Volali jsme a kopali do stěn, až jsme uslyšeli klíče a povolující zámek. Zároveň protestujícího řidiče. Sehl jsem se k ženě. ,,Vstávej, přišli nás zachránit, slyšíš, už je všechno dobré!" Otevřela oči a přes velké bolesti se usmála a dívala se na dveře. Ozvalo se skřípnutí a nástupní rampa se začala spouštět dolů. Poprvé po dlouhých čtyřech dnech jsme ucítili čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechl. Mouchy v přívěsu se splašeně rojily a poletovaly sem a tam, až konečně vylétly ven. Venku bylo chladno, obloha zatažená šedivými mraky, ze kterých padaly drobné kapky. Pro nás to byl ale ten nejkrásnější pohled, jaký jsme si mohli přát. Po nástupní rampě k nám vystoupali čtyři lidé. Náš vzhled je dost překvapil. Vylezl k nám i řidič a začal se s nimi dohadovat. Ti ho ale odbyli a začali se mezi sebou radit. My jsme se ani nepohnuli; tiše jsme si je prohlíželi a děkovali Bohu, že nás zachránil. Zachránci se na nás znovu zkoumavě podívali, teď už s jistějším výrazem než předtím. Dva z nich přistoupili k mrtvé ženě, jejíž tělo z části sežrali červi, vzali velkou plachtu a odklidili jej. Těm z nás, kteří stáli nejblíže dveřím,pomohli ven z přívěsu a venku jim dali napít. Těšil jsem se, až přijde řada na mou ženu a syna. Mezitímco dva lidé odtáhli mrtvou ženu ven, vešel do přívěsu vysoký hubený muž. Pozorně si všechny prohlédl a prošel mezi ostatními až k nám. Uvolnil jsem mu cestu, aby se mohl naklonit k mé ženě a synovi. ,,Stalo se to včera večer," zasýpal jsem na něj, když v podřepu prohmatával zranění mé ženy. Mlčky se po mně ohlédl a potom položil ruku na hrudník mého syna. Svraštil obočí a vzdychl. ,,Tyhle vezmeme ven hned teď," zavolal muž na své pomocníky a vrátil se zpět ke dveřím. ,,Vidíš, půjdete ven už teď, nebudete muset čekat," pošeptal jsem své ženě a ona se na mě podívala s nádhernou úlevou v očích. ,,Oba vás venku ošetří. Mně nic není, tak se venku uvidíme později, nejdříve odvedou ty poraněné. Nemáš se čeho bát," řekl jsem ještě, než je vysoký muž ješte s dalšími lidmi vytáhli ven. Byl jsem šťastný a uvolněný. Díval jsem se ven na oblohu a nasával svěží vzduch. Těšil jsem se, až na mě přijde řada, vystoupím ven a zapomenu na tohle děsné peklo, které jsem si s ostatními prožil. Ti, kteří měli těžší zranění, už byli venku, dostali napít a trochu najíst.

Najednou jsem těsně u dveří zaslechl hlas jednoho ze zachránců. Oznamoval tomu vysokému muži: ,,Ti dva zezadu, ten malý se svou matkou právě zem- řeli. Ona na vyčerpání a velkou ztrátu krve a malý na těžký zápal plic a žízní. Nemohli jsme už nic dělat." Přejel mnou studený pot. Ostatní se po mně otočili. Sebral jsem všechny síly a poručil ztuhlým nohám běžet ke dveřím. ´To není pravda, spletli se!´ V tu ránu se ale přiřítil řidič a začal vztekle křičet. Zarazil mě těsně u dveří a strčil mě do prsou, až jsem se zapotácel, a zvedl dveře. Lidé, kteří nás přišli zachránit, se s ním dohadovali, ale nakonec se zdálo, že řidič vyhrál. Zacvakl zámek a zaklapl pojistku. Ozvalo se bouchnutí dveří od kabiny.

Řidič nastartoval a prudce se rozjel. Ty, kteří stačili vystoupit, tam nechal, a s námi zbylými se znovu vydal na cestu smrti. Auto se rozjelo tak prudce, až jsem upadl na zem. Nemohl jsem uvěřit. Přelétl jsem zděšené tváře ostatních. Naběhly mi do očí slzy. Začal jsem se dusit zlostí a vztekem. Prudce jsem se zvedl na nohy a rozběhl jsem se ke dveřím. Ostatní tak tak stačili uhnout. Těsně před dveřmi jsem se odrazil a vší silou do nich vrazil. Hned se mi udělalo černo před očima a sesunul jsem se na zem. Vyškrabal jsem se ale na nohy, odvrávoral dozadu, znovu se rozběhl a skočil. Další rána. Cítil jsem pálivou bolest na nohou a na tváři. Popadal jsem dech. Znovu jsem přešel na druhou stranu a tam se skácel. Viděl jsem jen rudé tečky vířící mi před očima za- taženýma černou oponou. Bolelo mě celé tělo, pocit žízně mě přepadl strašnou silou. Dveře se ani nepohnuly. Snažil jsem se pomalu dýchat, protože jsem se zalykal bezmocí. Oči mě nechtěly poslouchat. Najednou jsem cítil, jak ke mně někdo přichází. Byli to ostatní, kteří se už nedostali ven. Bylo nás tam jen patnáct, měli jsme teď víc místa. Postupně si ke mně tiš přilehli. Nikdo nepromluvil, bylo by to zbytečné. Všichni jsme cítili to samé. Trochu jsem se uklidnil a vyčerpání usnul.

Zdálo se mi o mé ženě. Stála na louce za stavením a byla ověšená květinami. Slunce se klonilo k západu a začínalo vykreslovat oranžové, žluté a růžové šmouhy na nebi. Večerní vzduch byl prosycen omamnou a těžkou vůní květin, až se motala hlava. Jako symfonie znělo z nedaleka hučení řeky. Stromy v sadu byly omotány večerními stíny a ze vzdáleného lesa se šířila dřevitá vůně až k nám. Vedle mé ženy byl náš syn. Oba se pohybovali, ale nerozeznával jsem, co dělají. Šel jsem blíže a poznal jsem to. Oni tančili. Má žena ladně splývala s usínající oblohou, můj syn poskakoval a skotačil jako vlnky řeky. Chtěl jsem tančit s nimi. Byl jsem znovu s nimi doma a uvědomil si, jak jsem šťastný. Celá ta cesta byla jenom hloupá noční můra, která se mi zdála. Jak by se něco takového mohlo stát? Usnul jsem na poli a vzbudil se až teď večer. Půjdu za svou ženou a synem a ráno bude zase všechno jako dřív. Budeme spolu s hospodářem pracovat na poli a s rodinou se budeme procházet po zdejších krásných stráních. Musel jsem se smát, jak jsme byl hloupý. Rozběhl jsem se ke své rodině. Při každém kroku mě ale bolela noha a ať jsem běžel seberychleji, stále se mi vzdalovali a mizeli v hasnoucím večeru. ,,Ne!" zakřičel jsem, škubl sebou a probudil se. Kolem byla tma. Ucítil jsem bolest odřených nohou a dunění v hlavě. ´Takže se mi to jenom zdálo.´ Stulil jsem se do klubka a plakal. Vzpomínal jsem na ten nádherný sen a snažil si z něj co nejvíc zapamatovat. Teprve teď mi pomalu docházelo, co se vlastně stalo. Ti lidé řekli, že má žena i syn zemřeli. Ale co když se spletli nebo mluvili o někom jiném. To se přece nemohlo stát mé rodině. Nemohl jsem si to uvědomit.

Přemýšlel jsem, co se bude dít dál. Co se stane s námi zbylými. A jak dopadli ti, kteří včera stačili vystoupit ven. Byli zachráněni z náklaďáku, ale podaří se jim vrátit se do svých domovů a ke svým přátelům a rodinám? A proč jsem sakra nevystoupil taky, proč jsem nešel se svou rodinou? Vlastně jsem je o- pustil. Kdo byli ti lidé? Kladl jsem si tu noc spoustu otázek, ale na žádnou jsme nemohl nalézt uspokojivou odpověď. Až na jednu: Chci dál žít? Odpověď: Ne.

Tu noc jsem probděl. Kvůli bolestem a také už jsem nemohl usnout pro myšlenky a vzpomínky, které mi splašeně vířily hlavou. Poslouchal jsem oddychování ostatních, šumot kol a hučení větru, který nám byl jediným společníkem na cestě. Nevím, jak dlouho jsem zíral do tmy, ale začalo svítat. Ostatní se probudili a zvedli se ze země. Chvíli jsem ještě ležel, ale pak jsem se ze špíny zvedl taky. Zaplavil mě příliv beznaděje. Znovu mi přišlo na mysl, že tu není má rodina. Vzpomínal jsem na ně a přemítal si včerejší sen. Pomalu mi po tvářích začaly stékat slzy, ale v tom auto zpomalilo, odbočilo a zastavilo. Bylo mi to jedno, zřejmě řidičova snídaně. Stalo se však něco, s čím nikdo z nás nepočítal: zámek zadních dveří povolil a rampa se spustila dolů. Překvapeně jsme zírali na řidiče, který vylezl do přívěsu a vyvedl prvního, kdo mu stál v cestě, ven. Vzhlédl jsem k obloze. Byla slunečná, plná kulatých bílých beránků. ´Tak tady končí naše cesta?´ pomyslel jsem si. Postupně jsme se dostali ven všichni. Poprvé po pěti dlouhých dnech a čtyřech děsných nocích jsme my zůstavší sešli po rampě ven a špinaví, žízniví a slabí znovu uviděli nebe a mohli zase používat své nohy i k chůzi. Stáli jsme venku za náklaďákem a zamlkle se rozhlíželi. Řidič zavřel dveře a odešel do malé blízké budovy. Byli jsme na vybetonovaném dvoře, kolem něhož byly nízké bíle navápněné haly s malými temnými okny. ve výmolech na dvoře se blyštěly kaluže vody, zbytky po včerejším deštíku. Připomněly mi, jakou mám strašnou žízeň. Rozhlédl jsem se, ale nikdo nepřicházel. Ostatní si začali protahovat ztuhlé nohy a vzpamatovávat se z cesty. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se k jedné louži mátořivě rozešel. Byl v ní odlesk oblohy a taky slunce si v ní smáčelo své paprsky. Znovu jsem zaváhal, ale žízeň zvítězila. Sklonil jsem se, abych se napil. V tu chvíli ale přicházeli nějací muži v čele s řidičem. S námahou jsem se napřímil a šel k ostatním. Trochu jsem se styděl, že jsem chtěl pít z louže, ale má vyprahlost mě omluvila. Jakmile jsem se podíval do řidičových očí, krev se mi rozproudila v žilách a celým mým tělem projela horkost. Nepříčetně jsem se rozzuřil, přestal jsem se ovládat a emoce, celou dobu rozumem usměrňované, teď vypluly na povrch jako gejzír. Zapomněl jsem na bolest i ztuhlé nohy a rozběhl se proti řidiči a jeho kumpánům. ,,Tak co se to děje, vezete nás sem pět dní, nedáte nám ani napít, koukejte nám to rychle vysvětlit! " křičel jsem bezhlavě a hlas mi přeskakoval. Řidič s muži vypadali trochu překvapeně, udělal jsem na něj dojem, ale potom se zatvářili dost pobaveně. Jeden z mužů se po mně rozpřáhl, aby mě udeřil. Ucukl jsem stranou a dal mu pořádnou ránu do žaludku. Muž zčervenal, popadl se za břicho a zaklel. ,,Ještě si budete zahrávat?!" řval jsem jako bez sebe. Už jsem se neovládal, uvažování bylo tatam.Myslel jsem jen na hrozné výjevy z přívěsu: na mrtvou ušlapanou ženu, na svou rodinu, na trápení hladem a žízní. Muži na mě chvíli zírali, ale pak se proti mě rozeběhli a povalili mě na zem. Kopal jsem a zmítal se, několik ran jsem ještě stačil zasadit. Po chvíli marného zápolení ale jeden z mužů přiběhl s dřevěným obuškem a několikrát mě přetáhl přes hlavu. Cítil jsem krev v ústech a nemohl jsem dýchat. Přestal jsem se bránit. Podíval jsem se po ostatních. Jen tam stáli a dívali se na mě. Muži, kteří mě nebili, je drželi v hloučku u zdi a hrozili jim obušky. Nezmohli se na od- por. Jakmile muži usoudili, že už mám zřejmě dost, přestali s bitím a nechali mě. Ležel jsem bezvládně na betonu a viděl, jak kolem mé hlavy teče pramínek krve ke kanálu.Udělalo se mi černo před očima a byl jsem ve stavu jako těsně před usnutím. Byl jsem téměř na pokraji bezvědomí, ale vnímal jsem všechny zvuky a pocity, hlavně tu strašnou bolest. Odtáhli mě z nádvoří do nějaké budovy. Byl tam odporný pach a podlaha byla lepkavá, studená a strašně tvrdá. Slyšel jsem zaklapnutí mříže a kroky směřující pryč. Rozhostilo se ticho. Vnímal jsem hučivé přílivy bolesti v hlavě a pachuť krve v ústech. Najednou se zvenku ozvala spousta kroků. Slyšel jsem hlas řidiče a jeho kumpány. Zřejmě odváděli ostatní z přívěsu na druhou stranu haly. Měl jsem na ně zlost. Jak mě mohli nechat jen tak bezcitně zbít a ni neudělat? Potichu jsem zuřil, ale studená podlaha a bolest v celém těle nutily můj rozum, aby se zase ujal vlády nad mými myšlenkami.

Bolest trochu ustoupila a černo před očima se začínalo měnit v matné obrysy, až se zaostřilo a znovu jsem viděl normálně. V hale bylo divné světlo, o něco temněji než venku, ale odráželo se ode zdí a rozptylovalo se po místnosti. Hlavu jsem měl na tvrdé zemi. Trochu jsem ji pootočil a podíval se na strop. Byly tam bílé dlaždice a sem tam hlavice sprch s několika trubkami. Zkusil jsem pohnout nohou. Trochu to bolelo, ale už ne jako předtím. Zahleděl jsem se na stěnu naproti sobě. Také bílé dlaždice, ale sem tam s tmavými šmouhami. Malými okny výš u stropu sem pronikalo matné světlo, nejdřív jsem si musel přivyknout. Dlaždicová podlaha se mírně svažovala ke středu místnosti, kde byly na několika místech odtokové kanálky. Zaostřil jsem a zjistil, že je kolem mě mříž. Znovu mě popadl vztek. Pomalu jsem se postavil na bolavé nohy a napadlo mě, že cesta přívěsem byla jenom předehra něčeho horšího. Stál jsem v mřížované kleci vysoké až ke stropu. Na dveřích visel těžký železný zámek. Jak mě tu mohli jen tak zavřít! Vztekle jsem si mříž prohlížel a pak do ní zuřivě kopl. Byla místy rezavá, musí povolit. Klec se rozechvěla až ke stropu a zvuk se v prostoru nepříjemně opakoval. Podíval jsem se na protější zeď. Byly na ní sem tam tmavé šmouhy. Nejdřív mi připadaly jako bláto nebo tmavý olej, ale teprve teď mi došlo, co je to. Krev. Všude. Na podlaze byly světle červené mapy, jak stékala do kanálků. I na zdi za mnou byly malé flíčky. ´Pane Bože,´ vydechl jsem. Nemohl jsem se ani pohnout, stál jsem přimrazený na místě. Nebylo na co čekat. Začal jsem vší silou kopat a mlátit do klece, která mě tu držela. ´No tak, povol!´ Opakoval jsem si a nepřestával s ní zápasit. Jediné, čeho jsem dosáhl, byl děsný rámus a dunění trubek na stropě. ´Takhle na sebe jenom upozorním,´ řekl jsem si. Jenže jak jinak se odtamtud dostat. Nemohl jsem nic vymyslet. Z přemýšlení mě vytrhl dupot více osob. Dveře haly se otevřely a dovnitř vešli muži, se kterými jsem se pral na dvoře. Před sebou tlačili ostatní z přívěsu. Šli ochotně, nijak se nesnažili bránit. Jejich oči byly nepřítomné. Muži jim zřejmě dali najevo, co se s nimi stane, projeví-li odpor. Jeden z mužů ke mně přiběhl: ,,Dneska nejsi na řadě, šéf se doslechl, že tu máme divocha, tak se chce podívat, blázen stará." Řekl mi alkoholem pách- noucím dechem a s nechutným smíchem se vrátil ke svým kamarádům. Mé známé z přívěsu vehnali do větší klece, která stála naproti té mojí, jen víc vlevo. Jednoho si nechali venku. Staršího muže, který se se mnou hádal s řidičem druhý den ráno, kdy jsme zastavili u motorestu. Vůbec jsem ho nepoznával. Jeho jiskra se mu vytratila z očí, byl pohublý a na boku měl velkou rozedřenou ránu. Nechal se bez protestů odvést za zástěnu, jejíž stěna začínala asi dva metry od mé klece a za kterou jsem neviděl. Slyšel jsem kroky, potom chvíli ticho. Náhle se halou ozvalo zasyčení a zadušený výkřik. Zlomek vteřiny na to jsem slyšel pád na zem a po chvíli se tenký potůček krve rozléval ke kanálku naproti mně. Polil mě studený pot. Zamotala se mi hlava a chvíli jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou. ´Pane bože, Pane Bože,´znělo mi v hlavě.

Za zástěnou bylo slyšet divné zvuky, které jsem vnímal jen zpola. Pak se ozval rachot a na stropě se rozjel nějaký pás. Nic jsem neviděl, až najednou. Na háku na stropě viselo mužovo bezvládné tělo, z úst mu vytékala krev a na krku měl zakrvácenou otevřenou ránu. Jeho tělo projelo v naprostém tichu přes celou místnost a zmizelo venku. Někdo vypnul pás, dva muži v krví zacákaných zástěrách vyšli ven ke druhé kleci a vyvedli ven dalšího. Neměl sílu se bránit, muži jej téměř vlekli, jak byl omráčen tím, co viděl. Zašli s ním za zástěnu, znovu tiché zasténání a další tělo bylo před našimi zraky převezeno ven. Nedokážu popsat, jak jsem se cítil. Nemohu to vyjádřit slovy. Ti, kteří se mnou zažili pekelnou cestu, měli vlastní rodiny a přátele tak jako já, teď umírali a ani jeden z nás s tím nedokázal nic udělat. Čtrnáct životů vyhaslo za zástěnou během jedné hodiny. Muži neušetřili ani jednoho. Ani ženy. Když skončili, myslel jsem, že už je po všem. Ale naopak. Zvenčí se ozvaly kroky a do protější klece byl nahnán hlouček stejně zubožených a vyděšených duší jako já a ti, co před chvílí zemřeli. Stejně jako my se určitě ptali, co bude dál, trpěli žízní a hladem. Když jsem uviděl jejich ustrašené tváře, nemohl jsem skoro dýchat. ´Musím je varovat,´ napadlo mě. ,,Utíkejte! Utíkejte!" Začal jsem na ně křičet. Překvapeně a zděšeně se na mě podívali a začali kopat do mříží. Nebylo jim to ale nic platné. Přiběhli muži a dřevěnými tyčemi je zmlátili tak, že okamžitě přestali. Jeden z mužů se přihnal i ke mně a přetáhl mě přes záda. A znovu běželi háky na stropě, až se klec vyprázdnila. Tak to šlo až dlouho do noci. Když už jel hák po sto padesáté, přestal jsem počítat. Nemohl jsem dál. Otočil jsem se zády a snažil se neposlouchat další a další přidušené výkřiky a nárazy dopadajících těl na zem. Snažil jsem se nic nevnímat a myslel jsem na svou rodinu. Po chvíli mě napadlo, že mohu děkovat Bohu, že tu nejsou. Při představě, že by má žena a syn byly odvedeni za zástěnu, mi začaly téct slzy.

Konečně se udělalo ticho. Druhá klec se už nenaplnila, muži pustili ze sprch vodu a spláchli krev dnešních nevinných obětí. Potom zhasli a odešli. Zůstal jsem sám. Sám v černé tmě, která byla prosycena zápachem krve. Bál jsem se, strašně jsem se bál. Třásl jsem se po celém těle a modlil se k Bohu. Byla mi strašná zima. Byl jsem mokrý, protože voda ze sprch cákala i na mě. Nedovolil jsem si lehnout, abych neležel v krvi těch zabitých. Odpočítával jsem vteřiny a prosil, aby už zakokrhal kohout. Při každém sebemenším zvuku se mi rozbušilo srdce a zašumělo v uších. Zíral jsem do tmy přilepený ke stěně a počítal, kolik času mi ještě zbývá.

Konečně se mi zdálo, že se tma mění v šero. Svítalo. Nejděsivější noc v mém životě skončila. Dneska mě čekal dýchánek s jejich ´šéfem´,jak říkal jeden z mužů. Kolem poledne pro mě přišli tři muži. Otevřeli klec a dovedli mě na dvůr. Tam jsem uviděl další takové náklaďáky jakým jsme jeli my a z nich vystupovali další odsouzenci na smrt. Chtěl jsem se mužům vytrhnout a varovat je, ale muži mě pevně chytili a odtáhli pryč. Zašli jsme za jednu z budov a prošli ulič- kou mezi dvěma halami. Tam byl veliký dvůr vysypaný pískem a obehnaný plotem. Už tu čekali další tři muži. Jeden z nich měl sako a kouřil. Měl odpornou naducanou spocenou tvář a mastné vlasy. Pobaveně si mě prohlížel a něco zábavného řekl ostatním. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Díval jsem něj opovržlivě a se vztyčenou hlavou. On si se zájmem prohlížel mojí poraněnou nohu a vystupující žebra. Vedle tohohle jejich šéfa stál mladík. Mohlo mu být asi pětadvacet let. Díval se mi do očí a možná, že jsem zahlédl lítost. Vedle sebe měl postavený džber s vodou. Doutníkáč mu pokynul a mladý muž vzal kbelík, přišel ke mně a nabízel mi napít. Mě jsem strašnou žízeň, už šest dní jsem nic nepil, ale té vody jsem se ani nedotkl. Mladík na mě laskavě mluvil, ale já to vydržel. Sebral jsem sílu, kopl do vědra, až mladíkovi vypadlo z rukou a voda se vsákla do písku. Doutníkáč se pobaveně zasmál, ale jeden z mužů stojící vedle mě kopl do mé poraněné nohy, až se mi podlomila. Trochu jsem podklesl, ale znovu jsem se narovnal. Všichni se smáli, kromě mladíka. Sebral kbelík a odešel s doutníkáčem a druhým mužem za plot.Jeden z chlapů stojících vedle mě šel taky. Netušil jsem, co mě ještě čeká, ale poté, co muž sebral ze země obušek, který tam byl připravený, došlo mi, o co kráčí. Tohle je tedy tlouštíkova komedie, ve které mám sloužit jako pobavení ostatním. Vjela do mě nová síla, vztek a zloba. Byl jsem rozběsněný, chtěl jsem se pomstít za svou rodinu a za ty, které jsem včera viděl umírat. Ustoupil jsem pár kroků od muže, připraven najeho výpad. Stáli jsme proti sobě, napjatí. Vyčkával jsem; kdybych zaútočil první, dal by mi muž jistě úder do nohou. Nečekal jsem dlouho. Muž proti mě s řevem vyrazil. nechal jsem ho přiběhnout téměř k sobě a potom jsem ucukl stranou.Muž přeběhl kolem mě, zastavil se a otočil. Doutníkáč se smíchem popadal za břicho. Muž se proti mě znovu vyřítil. Znova jsme uhnul, ale tentokrát jsem se otočil a kopl jej tak, až spadl do písku. Doutníkáč se už nesmál. Pokynul zlostně rukou a do ohrady vstoupil druhý muž s obuškem. Cítil jsem, že kratochvíle skončila, teď se mě zbaví. Uhýbat oběma mužům bylo těžké, rychle mi ubývaly síly. Mnohokrát jsme byl zasažen a rány pekelně bolely. Už jsem nemohl popadnout dech. Přestal jsem utíkat, stál jsem na místě a bránil se přímým zásahům.Kopal jsem a bránil jsem se vší silou. Nakonec mě jeden z chlapů bouchl do strupaté nohy a já spadl. Sesypali se na mě jako vosy, mlátili mě hlava nehlava. Nebránil jsem se. Ležel jsem tiše a snažil se nedat najevo bolest. Byl jsem téměř v bezvědomí, když jsem zaslechl mladíkův křik. Muži hned přestali. Pak ještě mluvil vzdálený hlas doutníkáče; to je poslední, co si pamatuji. Nevím, jak dlouho jsem spal. Možná den, možná jen pár hodin. Když jsem začal přicházet k sobě, pocítil jsem lítost, že ještě žiju. Proč jsem tam jenom ne- umřel. Už mohlo být po všem; necítil bych tu omračující bolest, která teď zachvacuje celé mé tělo. Nemusel bych myslet na klec, ve které teď ležím a ne- musel bych za chvíli za zástěnu a potom s proříznutým hrdlem proplout na háku místností. Mohlo to skončit a já možná mohl být se svou rodinou. Jsem ale stále tady a není nejmenší šance, že bych mohl přežít. Otevřel jsem oči, abych spatřil bílé kachlíky a klec, ve které jsem zavřený. Jenže nic z toho tam nebylo. Kolem bylo šero a cítil jsem, že ležím na něčem měkkém. Bylo mi příjemně teplo. Zkusil jsem se pohnout; nesnesitelná bolest mě bodla jako nůž, už jsem to nezkoušel. V tu chvíli jsem zaslechl známý hlas. Otočil jsem za ním oči a spatřil toho mladíka, co mi nabízel vodu. ,,Kde jsem?" zašeptal jsem, na víc jsem se nezmohl. Mladík mi něco odpovídal, ale nerozuměl jsem. Podal mi misku s vodou. S námahou jsem zvedl hlavu a pil. Poprvé po asi sed- mi dnech jsem se konečně mohl napít. Už jsem skoro zapomněl, jak chutná voda.Vypil jsem celou misku a mladík mi hned podal další. Cítil jsem se lépe. Voda mi svlažila spálené hrdlo a pomalu se mi vracela síla. Mladík se spokojeně usmála dál mi čistil rány a smýval se mě špínu. Chtěl jsem se ho ještě ptát, ale neudržel jsem víčka. Spal jsem klidným a hlubokým spánkem.

Když jsem se probral, bylo světlo.Rozhlédl jsem se. Ležel jsem v nevelké světlé místnosti s velkým oknem, naplněné čerstvým vzduchem. Stěny byly ze světlého dřeva plného tmavých suků. Vedle mě stála miska s vodou. Vypil jsem ji a pokusil se zvednout. Nohy plné strupů mě bolely, ale ne tak jako předtím. Byl jsem čistý. Žádné bahno ani špína z přívěsu. Koukl jsem se na nohu, kterou jsem si třetí den cesty zranil. Byla v pořádku, velký strup se zmenšoval a na kůži se objevovala růžová jizva. Zkusil jsem ještě udělat pár kroků. Šlo to ztuha, ale bolest pominula. Nebudu dál vyprávět, co všechno jsem celý den dělal. Mladík mi dal najíst, mohl jsem se znovu dosyta napít a začaly se mi vracet síly. Jen to, že jsem mladému muži nerozuměl ani slovo, byla trochu překážka, ale za nějaký čas jsem si zapamatoval, co které výrazy znamenají. Byl jsem u něj asi dva měsíce, než jsem se zotavil. Přibral jsem na váze a celkově mi bylo moc dobře. Chodili jsme na delší procházky, abych si protáhl nohy a svaly, a já při tom zjistil, že jsme na míle od toho místa, kde našlo smrt tolik duší. Zachránil mě. Dodnes nevím, jak se mu to podařilo, ale nikdy mu za to nepřestanu být vděčný.

Nikdy jsem se nedověděl, jak dopadli ti, kterým se z našeho náklaďáku podařilo vystoupit. Do své země jsem se více nevrátil. Nikdy jsem se již nedostal na místa, kde jsem se svou rodinou strávil nejkrásnější chvíle života. Už jsem neviděl hospodářův dům a nemohl svému pánovi mu pohlédnout do očí a zeptat se jej, jak nám tak strašnou věc mohl udělat.

Na svou rodinu vzpomínám každý den. Procházím se po zdejších rozlehlých loukách a vzpomínám, jak jsme byli šťastní. Nyní je ze mě již starý muž. Mladík, jenž mě zachránil, má teď už svojí vlastní rodinu a já si často hraju s jeho dětmi. Nejvíc času ale trávím venku. Na rozlehlé divoké louce ulehám každý večer pod strom, jako i dnes, a vzpomínám na staré časy. Nejvíc si připomínám sen, který se mi na cestě smrti zdál: má žena se synem tančí na louce za hospodářovým domem, ona je oděna v květinách a oba jsou zaliti krásným zlatým světlem. Večerní vzduch je prosycen vůní květin a lesa. Jako každý den i dnes se k nim rozbíhám. Dnes se mi ale nevzdalují. Dobíhám k nim, stávám se součástí svého snu, tančím se svou milovanou ženou a synem a cítím se nádherně šťastný. Společně tančíme v usínajícím slunci, které pro nás už nikdy nezapadne. Tohle je můj poslední den. Nyní už mě čeká jen věčnost.

A kdože to vlastně jsem?

Jsem kůň.

DOSLOV
Tato povídka vypráví o fenoménu transportu tzv. jatečních koní z Polska do Itálie. Tyto cesty, nezývané Cesta na smrt, probíhají v podmínkách, které nejsou ničím jiným než ohavným a nestoudným týráním zvířat, velkou černou skvrnou poznamenávající naši společnost. Záměrně jsem v celé povídce nepoužila slovo kůň, aby čtenář byl stále na pochybách, jedná-li si o lidi nebo ne a mohl tak pocity vypravěče aplikovat přímo na sebe a ne na třetí osobu- koně. Podobnost, která se vyskytuje při popisech některých situací nebo reálií, může jistě připomenout události, které se odehrály před více než šedesáti lety. Je to podobnost záměrná, která rozhodně nijak plánovitě nenapadá nikoho, kdo s událostmi nacismu měl něco společného ,ani jiné lidi nebo etnika. Chtěla jsem opravdu pobuřujícím a kontroverzním způsobem rozjitřit uvažování o způsobu transportů jatečních koní, jejichž podmínky a existence vůbec mě pobuřují a hanobí také mě, jako každého člověka, který svou pasivitou takovou věc dopustí. Stavím se tedy na odpor proti krutému týrání zvířat a vyzývám každého milovníka koní k činům, který by pomohly ukončit Cesty na smrt. Jakákoli aktivita je skvělá, nejhorší ze všeho je strach a pasivita, který svým způsobem znamená souhlas. Uvědomuji si, že tato povídka není příliš " stravitelná" , ale vězte, vážení čtenáři, že skutečnost je ještě mnohem horší. Tento příběh věnuji všem duším, které jej prožily a děkuji Bohu, že jsem se touto aktivitou vymanila ze zástupu pasivního přehlížení krutosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jíte koňské maso?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.